Hranice nejsou zeď. A slovo NE není útok.

"Já jí to prostě nedokážu říct."

"On se určitě naštve."

"Nechci jí ublížit."

"Co když si bude myslet, že jsem sobec?"

"Radši to udělám, než abych to zase musela vysvětlovat."

"Já už jsem prostě taková. Neumím říkat NE."

A tak souhlasíte.

• Znovu.
• Přestože nechcete.
• Přestože nemáte čas.
• Přestože jste unavení.
• Přestože vám to není příjemné.
• A přestože jste si ještě včera večer slíbili, že tentokrát už opravdu řeknete NE.

Jenže pak přijde telefonát, prosba, očekávání nebo jen trochu zklamaný výraz druhého člověka.

A z vašich pevných hranic je najednou zase:

"Tak jo, já to nějak udělám."

A víte, co je na tom zvláštní?

Že se na sebe často začnete zlobit ještě dřív, než vůbec začnete dělat to, s čím jste právě souhlasili.

Když moje ANO znamená NE sobě

Představte si obyčejné páteční odpoledne.

Celý týden pracujete. Doma čeká hromada povinností, děti, nákup, úklid a možná ještě něco, co jste celý týden nestihli.

Těšíte se na večer.

• Na klid.
• Na knížku.
• Na vanu.
• Nebo prostě na to, že nebudete muset vůbec nic.

Zazvoní telefon.

"Hele, nemohla bys mi zítra pohlídat děti? Potřebujeme s manželem něco zařídit."

A vy už v hlavě slyšíte: Ne. Prosím, ne. Já už fakt nemůžu.

Jenže nahlas řeknete: "No… a na jak dlouho?"

A je to tady.

Začínáte vyjednávat sami proti sobě.

• "Jen na pár hodin."
• "No, já jsem chtěla…"
• "Prosím tě, vždyť ty budeš stejně doma."

A vy nakonec odpovíte: "Tak jo."

Telefon položíte.

• A jste naštvaní.
• Na kamarádku.
• Na jejího manžela.
• Na děti.
• Na celý svět.
• Ale především sami na sebe.

Protože jste právě řekli ANO někomu jinému a NE sami sobě.

Hranice nejsou o tom, co smí dělat ostatní

Mnoho lidí si představuje hranice jako pravidla, která musí ostatní dodržovat.

• "Ty mi nebudeš volat večer."
• "Ty se ke mně takhle nebudeš chovat."
• "Ty mě nebudeš kritizovat."
• "Ty po mně nebudeš nic chtít."

Jenže ostatní lidi nemáme pod kontrolou.

Můžeme jim říct, co nám vadí. Můžeme je požádat, aby se chovali jinak. Ale nemůžeme rozhodovat za ně.

Hranice začíná u toho, co udělám já.

• "Po osmé večer už pracovní hovory nepřijímám."
• "Pokud na mě budeš křičet, rozhovor ukončím."
• "O svém rozhodnutí si tě ráda vyslechnu, ale rozhodnu se sama."
• "Dnes ti nepomohu. Potřebuji odpočívat."

Všimněte si rozdílu. Nesnažím se řídit jejich život. Začínám přebírat odpovědnost za ten svůj.

Proč je obyčejné NE tak těžké?

Dvouleté dítě s tím většinou žádný velký problém nemá.

• "Ne!"
• "Nechci!"
• "Sám!"
• "To je moje!"

Samozřejmě se teprve učí, že také ostatní lidé mají své potřeby a hranice.

Ale svoje vlastní dokáže dát najevo velmi přesvědčivě.

A potom postupně poznává, co se stane, když se jeho NE potká s vůlí dospělého.

• "Nebudeš odmlouvat."
• "Protože jsem to řekla."
• "Slušné děti poslouchají."
• "Nedělej mi ostudu."
• "Jestli mě máš rád, tak to pro mě uděláš."
• "Tak já už tě taky nebudu mít ráda."

Poslední dvě věty jsou obzvlášť bolestivé.

Protože dítěti mohou předat velmi nebezpečnou zprávu:

Když neudělám to, co chceš, mohu přijít o tvoji lásku.

Samozřejmě každé dítě potřebuje vedení, pravidla a přiměřené hranice. Rodič nemůže vyhovět každému dětskému přání.

Ale je velký rozdíl mezi tím, když dítěti řekneme:

"Rozumím, že nechceš. Přesto dnes musíme odejít."

A tím, když mu dáme najevo:

"Když nebudeš chtít to, co já, zklameš mě a přestanu tě přijímat."

Pokud se podobné zkušenosti opakují, dítě se může postupně naučit, že nesouhlas ohrožuje vztah.

A tak se přizpůsobí.

Někdy natolik, že si tento způsob fungování odnese až do dospělosti.

Nevěřili byste, kolik klientů si u mapy zvědomí, že si toto nastavení přijali už do tří let věku svého života. Ano, od jednoho roku do tří let v dětství!

A potom se bojíme, že někomu ublížíme

Sedí přede mnou dospělý člověk a říká:"Já nechci mámě ublížit."

Ptám se:

"A čím byste jí ublížila?"

"Když jí řeknu, že letos na Vánoce nepřijedeme."

"A proč nepřijedete?"

"Protože chceme být s dětmi doma."

"A co je na tom špatně?"

Ticho.

"No… ona bude smutná."

A jsme u toho.

Kdy se z cizího smutku stala vaše vina?

Kdy jste převzali odpovědnost za to, aby vaše máma nikdy nebyla zklamaná?

A kdo vám vlastně řekl, že její přání musí být důležitější než vaše?

Možná nikdo.

Možná jste se to jen během života naučili.

A teď to považujete za samozřejmost.

Jenže pozor.

Zklamat něčí očekávání neznamená automaticky někomu ublížit.

Máma může být smutná.

Kamarádka může být zklamaná.

Partner může nesouhlasit.

Dítě může být naštvané.

To všechno jsou přirozené emoce, které do vztahů patří.

Nemusíme jim za každou cenu zabránit.

Když moje hranice přestanou druhým vyhovovat

A teď přichází zajímavá část.

• Celé roky jste byli ti ochotní.
• Spolehliví.
• Vždy připravení pomoct.
• Ti, kteří se přizpůsobí.
• Ti, kteří nic neřeší.

A najednou řeknete: "Ne."

Co se může stát?

• "Ty ses nějak změnila."
• "Dřív s tebou nebyl problém."
• "Co se to s tebou děje?"
• "Ty myslíš poslední dobou jen na sebe."
• "To máš z těch svých terapií?"

Možná ano. Možná jste se skutečně změnili.

A možná jste jen poprvé přestali dělat něco, co jste celou dobu dělat nechtěli.

Člověk, který byl zvyklý na vaše neustálé ANO, může vaše první NE vnímat jako útok.

Ale to ještě neznamená, že útočíte.

Zároveň to neznamená, že každý, kdo je z vaší změny překvapený, vás chce využívat.

Někteří lidé si na vaše nové hranice potřebují zvyknout.

Jiní se je naučí respektovat.

A někteří je budou zkoušet znovu a znovu.

Právě tam začnete poznávat rozdíl mezi člověkem, který vás respektuje, a člověkem, kterému vyhovovala především vaše poslušnost.

"Ale já mám výčitky."

A víte co?

Možná je mít budete.

Možná řeknete NE a celé odpoledne budete přemýšlet, jestli jste to nepřehnali.

Možná budete mít chuť zavolat zpátky.

Omluvit se.

Všechno vysvětlit.

A nakonec raději souhlasit.

Jen aby ten nepříjemný pocit zmizel.

Jenže zkuste si položit otázku:

Jsou moje výčitky důkazem, že jsem udělal něco špatného?

Nebo jsou jen důkazem, že jsem udělal něco, na co nejsem zvyklý?

Protože pokud jste se dlouhé roky přizpůsobovali ostatním, může být vaše první samostatné rozhodnutí velmi nepříjemné.

Pokud vám je více než 40 let,  minimálně 40 let se přizpůsobujete okolí!

A schované pocity viny? Pocit viny není vždycky skutečná vina.

A nepříjemný pocit nemusí znamenat špatné rozhodnutí.

Hranice nejsou trest

Tady je ale potřeba dát si pozor i na opačný extrém.

Někteří lidé se začnou učit hranice a najednou mají pocit, že nemusí brát ohled vůbec na nikoho.

• "To jsou moje hranice."
• "Já to tak mám."
• "Respektuj mě."

Jenže hranice nejsou omluvenkou pro bezohlednost.

Nemůžu například slíbit dítěti, že ho vyzvednu ze školy, a potom prohlásit:

"Dneska mám hranici a nikam nejedu."

Nemůžu druhému ubližovat a schovávat se za větu:

"Já jen říkám svoji pravdu."

A nemůžu očekávat, že moje potřeby budou vždycky důležitější než potřeby všech ostatních.

Zdravé hranice chrání můj prostor, ale nepopírají existenci druhého člověka.

Ve vztahu se potřebujeme domlouvat.

• Někdy ustoupím já.
• Někdy vy.
• Někdy hledáme kompromis.
• A někdy zjistíme, že se prostě neshodneme.

To všechno je normální.

Rozdíl je v tom, zda ustupuji vědomě a dobrovolně, nebo ze strachu, že jinak přijdu o vztah.

A co když moje NE opravdu někoho zraní?

Ano, i to se může stát.

Někdy druhého člověka svým rozhodnutím skutečně zraníme.

Někdy jsme příliš tvrdí.

Někdy řekneme pravdu necitlivě.

Někdy zapomeneme na dohodu nebo nedodržíme slib.

A potom je na místě převzít odpovědnost.

Ale samotný fakt, že se druhému moje rozhodnutí nelíbí, ještě neznamená, že jsem mu ublížil.

Můžete být laskaví a současně pevní.

Můžete říct:

"Rozumím, že tě to mrzí. Přesto letos zůstaneme doma."

"Chápu, že jsi počítala s mojí pomocí. Dnes ale nemůžu."

"Vím, že máme rozdílný názor. Já se rozhodla takhle."

• Bez útoku.
• Bez ponižování.
• Bez obviňování.
• A také bez nekonečného obhajování.

Protože NE nemusí být začátkem hádky. Může být jen odpovědí.

Když už ani nevím, kde moje hranice jsou

Někdy je problém ještě hlubší.

Člověk totiž neumí říct NE nejen proto, že se bojí.

On už někdy ani nepozná, že ho říct chce.

• Automaticky souhlasí.
• Automaticky pomáhá.
• Automaticky se přizpůsobuje.

A teprve večer, když je vyčerpaný, si uvědomí: Já jsem to vlastně vůbec nechtěl/a.

Tohle je důležitý okamžik.

Protože abych mohl svoje hranice chránit, musím je nejdřív poznat.

• Musím vědět, co mi vadí.
• Co mi vyhovuje.
• Co už je příliš.
• Kdy pomáhám rád.
• A kdy se jen bojím odmítnout.

Pokud jsem ale celý život sledoval především potřeby ostatních, nemusím mít na ty svoje vůbec napojený radar.

A potom nestačí naučit se několik vět o asertivitě.

Potřebuji znovu poznat sám sebe. Životní mapy® tohle umí, přesně na tohle jsou vytvořené. A umí toho ještě více. 

Kde jsem se naučil, že moje NE není v pořádku?

V mé práci s klienty se postupně vracíme do raného dětství.

Především do období od 12ti dolů do 1 roku.  Jako dítě od narození postupně objevujete vlastní osobnost, samostatnost, vztahy a své místo mezi ostatními.

Právě v těchto letech mohou vznikat zkušenosti, které později ovlivňují, jak člověk vnímá vlastní potřeby a zda si dovolí projevit nesouhlas.

• Někdo se naučil, že nesouhlas znamená hádku.
• Někdo, že musí být hodný, aby byl přijímaný.
• Někdo, že jeho potřeby nejsou důležité.
• A někdo, že je bezpečnější přizpůsobit se než riskovat odmítnutí.

Ale pokud si člověk podobnou strategii osvojil velmi brzy, může ji používat ještě dlouho poté, co mu přestala sloužit.

A často si vůbec neuvědomuje proč.

Když nechci jen opravovat důsledky

Při práci s Životními mapami® se nezastavujeme pouze u dnešního problému:

• "Neumím říkat NE."
• "Bojím se konfliktů."
• "Pořád se přizpůsobuji."
• "Mám výčitky, když někoho odmítnu."

Společně hledáme, jaké zkušenosti se za těmito reakcemi mohou skrývat.

Kdy jste začali dávat přednost ostatním před sebou.

Proč se pro vás nesouhlas stal tak nepříjemným.

Co jste se kdysi naučili dělat, abyste nepřišli o přijetí, klid nebo pocit bezpečí.

Životní mapy nám mohou pomoci tyto souvislosti odkrývat, pojmenovávat a lépe jim porozumět.

Protože někdy nestačí naučit se říkat NE.

Potřebujeme také pochopit, proč jsme se ho kdysi naučili bát.

A nakonec možná zjistíte něco velmi důležitého.

Že nemusíte stavět zeď mezi sebe a ostatní.

Nemusíte přestat pomáhat.

Nemusíte být tvrdí, nepříjemní ani sobečtí.

Nemusíte bojovat o každý centimetr svého prostoru.

Potřebujete jen začít vnímat, kde končíte vy a kde začíná druhý člověk.

Protože zdravá hranice neříká: "Ty pro mě nejsi důležitý."

Říká: "Jsi pro mě důležitý. Ale já také."