Rodič – stahovač do strachů

Když chceme dítě tolik chránit, až ho naučíme bát se života

• "Nelez tam, spadneš."
• "Neběhej, něco se ti stane."
• "Radši tam nechoď sám."
• "Nech to, já to udělám."
• "Co když se ti budou smát?"
• "Určitě si vezmi mikinu, bude ti zima."
• "Nejezdi tam, co kdyby se něco stalo."

Na první pohled obyčejné rodičovské věty.

A samozřejmě – rodič má dítě chránit před skutečným nebezpečím. Jenže existuje hranice, za kterou už dítě nechráníme před nebezpečím, ale před životem samotným.

A právě tady se může objevit rodič, kterému říkáme stahovač do strachů.

Není to rodič, který své dítě nemiluje.

Často právě naopak.

Miluje ho tolik, že má obrovský strach, aby se mu něco nestalo. A protože nedokáže uklidnit svůj vlastní strach, začne postupně kontrolovat svět kolem dítěte.

Jenže dítě si z toho neodnáší: "Maminka mě má moc ráda."

Může si odnést něco úplně jiného: "Svět je nebezpečný."

A ještě horší zprávu: "Já sám ho nejspíš nezvládnu."

Kde se stahovač do strachů bere?

Většinou nevznikne narozením dítěte.

Strach už v rodiči dávno někde je.

Může vyrůstat z jeho vlastního dětství, ve kterém chyběl pocit bezpečí. Z rodiny, kde se pořád varovalo před nebezpečím. Ze zkušenosti s nemocí, nehodou, úmrtím, opuštěním nebo jinou těžkou událostí.

Někdy rodič sám vyrůstal s úzkostným rodičem a pouze pokračuje v tom, co celý život znal.

Jindy má naopak pocit: "Mě nikdo nechránil. Tak já svoje dítě ochráním před vším."

A může se dostat do opačného extrému. Dalším důvodem bývá potřeba kontroly.

Když mám věci pod kontrolou, cítím se bezpečněji. Jenže dítě je živý člověk. Ne projekt. A čím je starší, tím méně jeho život kontrolovat můžeme.

Proto může rodič začít kontrolu ještě zesilovat.

• Kde jsi?
• S kým jsi?
• Kdy přijdeš?
• Proč jsi mi nezvedl telefon?
• Pošli zprávu, až tam budeš.
• Pošli zprávu, až půjdeš zpátky.
• Zapni si polohu.

A dítě se postupně učí, že samostatnost není normální součást dospívání.

Samostatnost je něco, čeho se máma nebo táta bojí.

"Dávej pozor!" může být někdy zpráva "Nevěřím ti"

Představme si malé dítě na prolézačce.

Leze nahoru.

Máma stojí pod ním:

• "Pozor!"
• "Drž se!"
• "Ne tak vysoko!"
• "Spadneš!"
• "Pojď raději dolů."

Co se právě učí?

Mohlo se učit:

• Kam až dokážu vylézt? 
• Kde mám nohu? 
• Jak udržím rovnováhu? 
• Co už je na mě moc?

Místo toho začne sledovat strach své mámy.

A když se podobné situace opakují stokrát a tisíckrát, může vzniknout jednoduchý vnitřní mechanismus: Když se bojí máma, asi je opravdu čeho se bát.

Dítě totiž dlouho používá rodiče jako orientační bod.

Podle jeho reakcí zjišťuje, zda je svět bezpečný.

Příklad z praxe: "On to sám nezvládne"

Představme si devítiletého chlapce, kterého maminka všude doprovází.

Tašku mu raději připraví sama, protože by něco zapomněl.

Když jede na výlet, třikrát kontroluje, zda všechno má.

Když má něco říct dospělému, maminka odpoví za něj.

Když vznikne problém ve škole, jako první píše učiteli.

Když si syn není jistý, okamžitě mu poradí.

Výsledek?

Má velmi opečovávané dítě.

Ale dítě, které skoro nikdy nemuselo zjistit: "Co udělám, když si nevím rady?"

A potom přijde situace, kdy maminka není poblíž.

Chlapec něco zapomene. A místo jednoduchého: "Tak jo. Co teď můžu udělat?"

přijde panika, pláč, vztek nebo úplné zamrznutí.

Maminka si může říct: "Vidíte? Já věděla, že to sám nezvládne."

Jenže někdy je potřeba položit nepříjemnější otázku:

Měl vůbec dost příležitostí naučit se to zvládat?

Příklad z praxe: Dítě, které se bojí mluvit

Holčička přijde do obchodu a něco chce.

Maminka řekne: "Tak se paní zeptej."

Dítě se schová. "Ona se stydí," vysvětlí maminka prodavačce a všechno vyřídí sama.

Jednou. Podruhé. Posté...

Maminka jí pomáhá uniknout z nepříjemného pocitu.

Jenže právě nepříjemný pocit mohl být tréninkem.

Mnohem užitečnější může být: "Já tady s tebou zůstanu. Zkus jí to říct sama."

Možná to dítě napoprvé zašeptá. Podruhé to řekne hlasitěji.

A podesáté už zjistí: Já umím mluvit s cizím člověkem.

Odvaha totiž není nepřítomnost strachu. Odvaha vzniká zkušeností:

Bál jsem se – a udělal jsem to.

Příklad z praxe: Konflikt ve škole

Dítě přijde domů: "Paní učitelka byla nespravedlivá!"

Stahovač okamžitě vyráží do boje.

Píše učitelce. Volá do školy. Řeší. Brání.

Jenže někdy bychom mohli nejdříve položit dítěti otázky:

"Co přesně se stalo?"

"Co jsi udělal ty?"

"Co můžeš udělat zítra?"

"Chceš to zkusit vyřešit s paní učitelkou sám?"

A teprve pokud situaci dítě skutečně nezvládne nebo jde o něco závažného, vstoupit do ní jako rodič.

Protože naším úkolem není nechat dítě ve všem samotné.

Ale také není naším úkolem přebírat každou jeho bitvu.

Co se děje uvnitř dítěte?

Tady bývá největší problém. Dítě nemusí vypadat vystrašeně.

Některé děti jsou úzkostné, tiché a nejisté.

Jiné reagují přesně opačně. Jsou hlučné. Agresivní. Výbušné.

Potřebují kontrolovat ostatní. Nesnesou prohru. Špatně přijímají autoritu.

Vyžadují přesný průběh věcí a při změně se hroutí nebo vztekají.

Protože kontrola může být způsob, jak si člověk vytváří pocit bezpečí.

Když nedokážu důvěřovat sobě a světu, pokusím se alespoň řídit okolí.

Proto za agresivitou nemusí stát síla. Někdy za ní stojí obrovská nejistota.

A potom malý človíček vyroste

Je mu dvacet. Třicet. Čtyřicet.

Maminka už nestojí pod prolézačkou.

Ale její hlas může mít stále v hlavě.

"Pozor."

"Neriskuj."

"Co když to nevyjde?"

"Máš to dobře rozmyšlené?"

"Raději zůstaň tam, kde jsi."

A takový člověk může stát před pracovní nabídkou, kterou by chtěl přijmout – a nepřijme ji.

Může chtít začít podnikat – ale strach bude silnější.

Může zůstávat ve vztahu, ve kterém dávno není šťastný, protože neví, co by bylo potom.

Může potřebovat neustálé ujišťování:

"Myslíš, že to dělám dobře?"

"Co bys udělal ty?"

"Nemám tam raději volat?"

"A co když…?"

Může mít obrovský problém rozhodnout se. Protože rozhodnutí znamená odpovědnost.

A odpovědnost za vlastní život se těžko učí ve třiceti, pokud ji za nás do osmnácti přebíral někdo jiný.

Může vzniknout i druhý extrém

Ne každé dítě úzkostného rodiče se stane úzkostným dospělým.

Některé udělá přesný opak. Jednou už má kontroly dost. A vystřelí z rodiny ven.

Přestane rodiči cokoliv říkat. Lže o tom, kam jde. Tají vztahy. Ignoruje rady. Riskuje.

Nechce pomoc ani tehdy, když ji potřebuje. Ne proto, že by rodiče nepotřebovalo.

Ale protože si spojilo rodičovský zájem s kontrolou.

"Když mámě něco řeknu, začne se bát, zakazovat mi to nebo mi do toho mluvit. Tak jí raději neřeknu nic."

A rodič, který chtěl mít dítě celý život co nejblíž, ho může svou kontrolou paradoxně zahnat nejdál.

Pozor na jednu důležitou věc

Nechci tím říct, že když budeme dítě chránit, vyroste z něj automaticky úzkostný člověk. Vývoj dítěte není matematická rovnice.

Do jeho osobnosti vstupuje temperament, další vztahy, škola, vrstevníci, zkušenosti a mnoho dalších věcí.

Stejně tak neplatí, že dítě máme hodit do každé situace se slovy: "Tak se starej."

Samostatnost není opuštění.

Zdravá cesta leží někde mezi.

Dítě potřebuje vědět: Jsem tady.

Ale zároveň: Věřím ti, že něco zvládneš i beze mě.

Jak tedy vystoupit ze strachu?

Možná nezačínejte u dítěte. Začněte u sebe.

Když máte potřebu okamžitě zasáhnout, zkuste si položit jednoduchou otázku:

Je právě teď v nebezpečí moje dítě, nebo se pouze bojím já?

To jsou dvě úplně jiné situace.

A potom chvíli vydržte.

• Nechte dítě objednat si samo jídlo.
• Nechte ho zeptat se.
• Nechte ho zapomenout věc do školy.
• Nechte ho někdy prohrát.
• Nechte ho vyřešit drobný konflikt.
• Nechte ho vylézt o kousek výš.
• Nechte ho udělat rozhodnutí, o kterém nejste přesvědčeni.
• Samozřejmě přiměřeně jeho věku a situaci.

A místo: "Pozor, spadneš!"

můžete někdy říct: "Podívej se, kam dáváš nohu."

Místo: "Já to vyřeším." zkuste: "Co myslíš, že bys mohl udělat?"

Místo: "To nezvládneš." zkuste: "Zkus to."

A místo nekonečného varování: "Co když se něco stane?"

si možná potřebujeme my dospělí připomenout:

Ano. Něco se může stát.

To je život.

Naším úkolem není vychovat člověka, kterému se nikdy nic špatného nestane.

To nedokážeme.

Můžeme ale vychovat člověka, který bude vědět, co se sebou dělat, když se něco stane.

A to je možná jedna z největších forem rodičovské lásky.

Ne odstranit dítěti ze života všechny kameny.

Ale postupně ho naučit, že když o některý zakopne, umí se zvednout, oprášit kolena a pokračovat dál.

V mnoha případech je z toho závislostní vztah, o tom ale v dalším článku.