Proč si stále vybírám stejné partnery?

Někdy máme pocit, že jsme si vybrali úplně jiného člověka.

Jiné jméno. Jiná tvář. Jiný začátek. Jiná slova. A pak po čase zjistíme, že jsme se ocitli ve velmi podobném příběhu.

• Zase jsme přehlíženi.
• Zase se snažíme víc než druhý.
• Zase čekáme na lásku.
• Zase omlouváme chování, které nás bolí.
• Zase doufáme, že když budeme hodnější, lepší, klidnější, krásnější nebo výkonnější, konečně budeme milováni tak, jak potřebujeme.

A v hlavě se objeví otázka: "Proč se mi tohle pořád děje?" Možná to není smůla. Možná to není náhoda. Možná si naše zranění vybírá známé prostředí.

Nevybíráme si jen očima. Vybíráme si i svým zraněním.

Naše mysl často říká:

"Chci hodného partnera."
"Chci bezpečí."
"Chci klid."
"Chci lásku."

Jenže naše hlubší vrstvy někdy hledají něco úplně jiného. Hledají známý pocit. A známý pocit nemusí být zdravý. Může být jen povědomý. Pokud jsme jako děti zažívali odmítnutí, může nás v dospělosti přitahovat někdo nedostupný. Pokud jsme museli bojovat o pozornost, může nám být podezřelý člověk, který nám ji dává přirozeně. Pokud jsme byli zvyklí na napětí, může nám klid připadat nudný.

Pokud jsme museli dokazovat svoji hodnotu, můžeme si vybrat partnera, vedle kterého ji dokazujeme dál. A pak tomu říkáme chemie. Jenže někdy to není chemie lásky. Někdy je to chemie staré bolesti.

Známé neznamená bezpečné

Dítě si zvykne na prostředí, ve kterém vyrůstá. I když není ideální. 

• I když je v něm křik.
• Ticho.
• Chlad.
• Kontrola.
• Nepřijetí.
• Strach.

Dítě nemá možnost říct: "Tak já půjdu vyrůstat jinam." Ono se přizpůsobí.

• Naučí se číst nálady.
• Naučí se být hodné.
• Naučí se mlčet.
• Naučí se zabavit samo.
• Naučí se být silné.
• Naučí se nechtít moc.

A to, co se naučilo jako strategii přežití, si často vezme do dospělého vztahu jako návod na lásku. Jenže vztah není místo, kde máme přežívat. Vztah má být místo, kde můžeme dýchat.

Proč nás někdy nepřitahují zdraví lidé?

Tohle bývá bolestivé zjištění. Člověk, který je klidný, stabilní a laskavý, nás někdy nemusí přitahovat. Ne proto, že by byl špatný. Ale proto, že holt nerozsvítí náš starý vnitřní alarm. Naše tělo si může splést napětí s láskou.

Čekání se zájmem.
Nejistotu s vášní.
Odmítnutí s výzvou.
Žárlivost s důkazem lásky.
Kontrolu s péčí.

A tak nás zdravý člověk může nudit, zatímco nedostupný člověk nás vtáhne celým tělem.

Protože staré zranění říká: "Tohle znám. Tady už vím, jak se chovat."

A zdravý vztah říká: "Tady nemusíš bojovat."

Jenže pro někoho, kdo celý život bojoval o lásku, může být nejtěžší právě tohle: přestat bojovat.

Opakujeme příběh, abychom ho konečně opravili

Mnoho lidí si nevybírá stejné partnery proto, že by chtěli trpět. Vybírají si je proto, že uvnitř doufají, že tentokrát to dopadne jinak.

• Tentokrát mě nedostupný člověk neopustí.
• Tentokrát si mě chladný člověk všimne.
• Tentokrát mě kritický člověk ocení.
• Tentokrát mě někdo, kdo neumí milovat, konečně milovat začne.

Je to jako pokus přepsat minulost. Jenže minulost nepřepíšeme tím, že si vybereme podobného člověka a budeme doufat v jiný konec. Minulost začneme léčit tehdy, když pochopíme, proč nás takový člověk vůbec přitahuje.

Jak poznám, že si vybírám podle zranění?

Někdy to poznáme podle jednoduchých vět: 

• "Já vím, že mi ubližuje, ale nemůžu odejít."
• "Když je hodný, je to nejkrásnější člověk na světě."
• "Možná kdybych se víc snažila, změnil by se."
• "On to tak nemyslí."
• "Ona má jen těžké období."
• "Já bez něj nejsem nic."
• "Já ji zachráním."

Tady už často nemluví láska. Tady mluví starý vzorec chování.

• Láska nás neponižuje.
• Láska nás nedrží ve strachu.
• Láska nás netrestá tichem.
• Láska z nás nedělá detektiva, zachránce ani prosebníka.

Láska není dokonalá. Ale neměla by nás opakovaně rozkládat.

Co s tím?

První krok není rozchod. První krok je pravda. Podívat se na svůj vztah bez příběhů, kterými si ho omlouváme.

• Co ve vztahu skutečně cítím?
• Jsem vedle tohoto člověka víc sama sebou, nebo méně?
• Mohu říct, co potřebuji?
• Mohu být slabá?
• Mohu být pravdivá?
• Nebo se pořád přizpůsobuji, abych nepřišla o lásku?

A potom přijde ještě důležitější otázka: Kde jsem se naučila, že láska takhle vypadá? Tam bývá začátek. Ne v současném partnerovi. Ale v našem vnitřním nastavení, které si ho vybralo.

Životní mapa může ukázat, odkud ten vzorec opravdu vede

Ve vztazích často neřešíme jen vztah. Řešíme dávnou potřebu být viděni, vyslyšeni, přijati. Dávný strach z odmítnutí. Dávnou bolest z nepřijetí. Dávné rozhodnutí, že si lásku musíme zasloužit. Životní mapa pomáhá podívat se pod povrch. Ne na to, koho jsme si vybrali. Ale proč jsme si ho vybrali. Co v nás na něj zareagovalo.

Jaké dítě v nás čekalo, že tentokrát už konečně dostane lásku. Jaký starý vzorec stále řídí náš dospělý život. A když to člověk uvidí, může poprvé přestat být jen součástí příběhu. Může se stát tím, kdo ho začne měnit. Ne přes druhého. Ale přes sebe. Protože dokud nepochopíme svůj výběr, můžeme měnit partnery, ale často zůstáváme ve stejném vztahu. Jen s jiným člověkem...