Proč neumím přijmout pochvalu?

"To nic nebylo."

"To zvládl každý."

"Měla jsem jen štěstí."

"Není to ještě úplně ono."

Znáte to? Někdo vás pochválí. Ocení vaši práci. Řekne vám něco hezkého. A vy místo poděkování okamžitě hledáte důvod, proč to vlastně není pravda. Pochvalu zmenšíte. Odsunete. Omluvíte. Vrátíte zpátky. Jako byste ji ani nemohli přijmout.

Přijmout pochvalu je někdy těžší než přijmout kritiku

Možná to zní zvláštně. Ale mnoho lidí dokáže bez problému uvěřit kritice. Stačí jedna negativní poznámka. Jedna výtka. Jedna chyba. A člověk si ji pamatuje týdny, měsíce, někdy i roky. Přitom deset pochval předtím zmizí během několika minut. 

Proč? Protože kritika potvrzuje to, čemu už o sobě věříme. A pochvala s tím často bojuje.

Každý z nás má svůj vnitřní obraz

Někde uvnitř nosíme představu o tom, kdo jsme. Jsem schopný. Jsem neschopný. Jsem zajímavá. Jsem nudná. Jsem dost. Nejsem dost. A právě přes tento filtr prochází všechno, co od druhých slyšíme.

Pokud člověk hluboko uvnitř věří, že není dost dobrý, pochvala mu nebude dávat smysl. Mozek ji odmítne. Bude hledat důvod, proč není pravdivá.

Dítě, které bylo vidět jen tehdy, když něco pokazilo

Některé děti vyrůstají v prostředí, kde se úspěchy berou jako samozřejmost. Jednička? To se očekává. Pomoc doma? Samozřejmost. Úspěch? Tak to má být. Ale chyba? Ta je okamžitě vidět. A dítě si začne vytvářet zvláštní obraz světa. Za dobré věci se nechválí. Ty se očekávají. Pozornost přichází hlavně tehdy, když něco není v pořádku. A po letech se člověk diví, proč mu pochvala připadá cizí.

Když jsme byli milováni za výkon

Někteří lidé si odnesli ještě jinou zkušenost. Byli chváleni. Dokonce hodně. Jenže ne za to, kým byli. Za to, co dokázali. Za známky. Za výkon. Za úspěchy. Za poslušnost. Za výsledky. 

A tak vzniklo přesvědčení:

"Mám hodnotu, jen když podávám výkon."

Takový člověk si pak neumí užít pochvalu. Protože okamžitě přemýšlí, co musí udělat příště. Není prostor pro radost. Jen pro další cíl.

Vnitřní kritik nikdy nespí

Každý z nás má v hlavě nějaký hlas. Někdy podporující. Někdy velmi přísný. U některých lidí je vnitřní kritik tak silný, že přehluší všechno ostatní. 

Někdo řekne: "Tohle se ti opravdu povedlo."

A kritik odpoví: "Kdyby viděli všechny chyby, nemluvili by tak."

Někdo řekne: "Jsi skvělá máma."

A kritik zašeptá: "Kdyby věděli, co všechno nezvládáš."

Někdo řekne: "Jsi šikovný."

A kritik okamžitě najde deset důvodů, proč to není pravda.

Proto se někteří lidé celý život snaží

A přesto se necítí dost. Získají práci. Nestačí. Postaví dům. Nestačí. Vybudují firmu. Nestačí. Pomohou stovkám lidí. Nestačí. Protože problém není ve výsledcích. Problém je v tom, že studna, ze které čerpají vlastní hodnotu, je prázdná. A žádný úspěch ji nedokáže naplnit.

Jak poznám, že neumím přijímat ocenění?

Možná se poznáte v některé z těchto vět:

• "To byla náhoda."
• "Měl jsem štěstí."
• "To nic není."
• "Ostatní jsou mnohem lepší."
• "Ještě nejsem dost připravená."
• "Až něco opravdu dokážu, pak budu spokojená."

Jenže to "až" se neustále posouvá. A spokojenost nepřichází.

Přijmout pochvalu neznamená být namyšlený

Tohle je důležitá věc. Mnoho lidí se bojí přijmout ocenění, protože mají pocit, že by byli pyšní nebo nafoukaní.

Jenže mezi sebevědomím a namyšleností je obrovský rozdíl. 

Namyšlenost říká: "Jsem víc než ostatní."

Zdravé sebevědomí říká: "Vidím svoji hodnotu a zároveň vidím hodnotu druhých."

To není pýcha. To je respekt k sobě.

Zkuste jednoduchý experiment

Až vás příště někdo pochválí, neomlouvejte to. Nevysvětlujte. Nezlehčujte. Nevracejte pochvalu zpátky. Jen se nadechněte a řekněte: "Děkuji."

A všimněte si, co se ve vás odehraje. Možná nepříjemný pocit. Možná stud. Možná rozpaky. A právě tam bývá schovaná důležitá informace o tom, jakou hodnotu sami sobě přisuzujete.

Co můžeme objevit v Životní mapě?

Neschopnost přijmout pochvalu nevzniká v dospělosti. Její kořeny bývají mnohem hlubší.

V Životní mapě se můžeme podívat:

• Kdy jsem uvěřil, že nejsem dost?
• Kdo mě učil hodnotit sebe podle výkonu?
• Za co jsem byl přijímán?
• Za co jsem byl odmítán?
• Jaký hlas dnes slyším ve své hlavě?
• Je skutečně můj?

Protože někdy celý život čekáme, až nám někdo dá pocit vlastní hodnoty. A přitom ten nejdůležitější člověk, který nám ho může dát, jsme my sami. Ve chvíli, kdy dokážeme přijmout pochvalu bez výčitek, bez studu a bez potřeby ji zmenšovat, se neděje nic menšího než to, že začínáme přijímat sami sebe.

A právě tam začíná skutečné sebevědomí. . .