Co když si nic z dětství nepamatuju?

"Já si z dětství skoro nic nepamatuju."

Možná vás překvapí, že právě tuto větu také slýchám velmi často.

Někdo si vybaví jen pár útržků.

Jiný si pamatuje školu, ale ne školku.

Někdo říká, že si nevzpomene téměř na nic do deseti let.

A pak přijde otázka:

Má vůbec smysl dělat Životní mapu, když si nic nepamatuji?

Moje odpověď je jednoduchá.

Ano. A někdy právě tehdy dává smysl úplně nejvíc.

Paměť není fotoalbum

Mnoho lidí si představuje paměť jako album plné fotografií.

Stačí otevřít správnou stránku a všechno tam bude.

Jenže lidská mysl takhle nefunguje.

Vzpomínky nejsou uložené jako fotografie v krabici.

Jsou propojené s emocemi, vůněmi, zvuky, tělesnými pocity i tím, jak jsme tehdy svět prožívali.

A některé z nich zůstávají schované.

Ne proto, že by zmizely, ale proto, že je naše psychika kdysi uzamkla.

Zapomněli jsme... nebo nás chránila hlava?

Někdy lidé říkají:

"Moje dětství bylo normální. Nic zvláštního si nevybavuji."

A během společné práce postupně začnou vyplouvat drobné střípky.

Jedna věta.

Jedna vůně.

Jedna situace.

Jedna fotografie.

Jedno místo.

Najednou si člověk uvědomí, že si vlastně pamatuje mnohem víc, než si myslel.

Jen to nebylo dlouho potřeba otevírat.

Nemusíte si vzpomenout na všechno

To je důležité.

Na Životní mapě není cílem vypátrat každou událost vašeho života.

Nepotřebujeme znát každou hádku.

Každou dovolenou.

Každé Vánoce.

Nejde o dokonalou kroniku.

Jde o pochopení souvislostí.

A ty často poznáme i bez přesného seznamu událostí.

Tělo si pamatuje víc než hlava

Možná se vám někdy stalo, že jste přišli na určité místo a najednou jste cítili zvláštní neklid.

Nebo jste ucítili vůni a během vteřiny se vám vybavil dávný okamžik.

Nebo jste potkali člověka, který vám byl od první chvíle něčím nepříjemný, aniž byste věděli proč.

Naše tělo si často uchovává zkušenosti jiným způsobem než naše vědomá paměť.

Proto se někdy stává, že si hlava nevzpomíná, ale tělo reaguje.

Často zjistíte, že nejde o vzpomínky

Lidé bývají překvapení ještě jednou věcí.

Nemění jim život jedna zapomenutá událost.

Mění jim ho pochopení, proč dnes reagují právě tak, jak reagují.

Proč mají strach z odmítnutí.

Proč neumí říkat ne.

Proč si nevěří.

Proč stále zachraňují druhé.

Proč se bojí udělat chybu.

To všechno nemusí začít konkrétní vzpomínkou.

Často stačí pochopit, jaké prostředí člověka formovalo.

Když se neobjeví žádná vzpomínka

I to se může stát a je to v pořádku.

Neznamená to, že práce nemá smysl.

Neznamená to, že jste uzavření.

Ani že něco děláte špatně.

Každý člověk má své tempo.

Někdy přijde pochopení hned.

Jindy se některé střípky začnou objevovat až po několika mapách.

A někdy není vůbec potřeba, aby se objevily.

Protože změna už probíhá jinde.

To nejdůležitější není ve vzpomínkách

Za roky své praxe jsem si uvědomila jednu věc.

Lidé si často myslí, že potřebují znát každou odpověď.

Ale největší úleva přichází ve chvíli, kdy pochopí sami sebe.

Najednou dávají smysl jejich reakce.

Jejich vztahy.

Jejich strachy.

Jejich rozhodnutí.

A tehdy už není tak důležité, jestli si přesně vybaví úterý v roce 1989.

Důležité je, že začnou rozumět tomu, proč dnes žijí právě tak, jak žijí.

A moje odpověď?

Takže…

Co když si nic z dětství nepamatuju?

Pak rozhodně nejste výjimka.

Paměť není podmínkou pro změnu.

Na Životní mapě nehledáme dokonalé vzpomínky, ale souvislosti.

A právě ty často otevřou dveře k většímu pochopení, klidu a svobodě.

Někdy se totiž člověk potřebuje vrátit do minulosti.

Aby pochopil v přítomnosti své chování a reakce na situace.