Bolí Životní mapa?

"Mám z toho trochu strach."

To je věta, kterou od nových klientů slýchám opravdu často. A je úplně přirozená.

Když se člověk rozhodne podívat do svého života hlouběji, většinou tuší, že nenajde jen hezké vzpomínky. Ví, že někde uvnitř jsou zranění, zklamání, bolesti nebo období, která by nejraději znovu neotevíral.

Proto je jedna z nejčastějších otázek: Bolí Životní mapa?

Moje odpověď zní: Nebolí Životní mapa. Bolí to, co si člověk v sobě nese už dlouhé roky.

Životní mapa tu bolest nevytváří. Ona ji pouze pomáhá uvidět, přijmout, pochopit a postupně zpracovat.

Představte si třísku v prstu

Když máte hluboko zaraženou třísku, můžete ji roky ignorovat. Občas zabolí, občas ne. Naučíte se s ní žít.

Jenže dokud zůstává uvnitř, tělo kolem ní stále vytváří napětí.

Když ji někdo začne opatrně vytahovat, může to na chvíli štípnout. Ne proto, že by vám ubližoval, ale protože se konečně dostává ven.

Přesně tak fungují i některé životní zkušenosti.

Nemusíte všechno prožít znovu

Toho se lidé bojí nejvíc. "Budu si muset znovu projít všechna traumata?"

Ne.

Cílem není člověka znovu zranit. Naopak.

Pracujeme tak, aby se na svůj příběh mohl podívat z bezpečného místa, porozuměl souvislostem a postupně přestal nést tíhu, kterou si s sebou možná nese už desítky let.

Velmi často klienti odcházejí s překvapením, že čekali mnohem horší průběh.

Někdy přijdou slzy

Ano.

A někdy také smích.

Někdy úleva.

Někdy obrovské pochopení.

Lidé si často myslí, že slzy znamenají něco špatného. Ve skutečnosti bývají známkou toho, že se konečně něco uvolnilo.

Mnozí klienti mi po sezení říkají:

"Nevěděla jsem, jak moc jsem to v sobě držela."

Každý prožívá mapu jinak

Někdo je hodně emotivní.

Někdo je klidný.

Někdo hodně mluví.

Někdo hodně mlčí.

Někdo většinu času přemýšlí.

Někdo potřebuje více času.

Někdo mi dokonce vynadá.

Neexistuje správně ani špatně.

Každý člověk má vlastní tempo a jeho příběh si zaslouží respekt.

Co může přijít po mapě?

Po práci se mohou objevit různé reakce.

Někdo cítí obrovskou lehkost.

Jiný je unavený.

Někdo má potřebu být chvíli sám.

Někdo začne jinak přemýšlet o svých vztazích nebo si všímá věcí, které dříve přehlížel.

To všechno je přirozené. Mysl i tělo zpracovávají nové souvislosti.

Proto vždy doporučuji dopřát si po mapě klid, nepřetěžovat se a vnímat, co se ve vás děje.

Největší bolest často není v minulosti

Za roky své praxe jsem si všimla jedné věci.

Nejvíc nebolí samotná minulost.

Nejvíc bolí roky, kdy člověk věří, že není dost dobrý.

Že musí všechno zvládnout.

Že si nezaslouží lásku.

Že musí být silný.

Že nesmí plakat.

Právě tyto hluboce zakořeněné přesvědčení nás často ovlivňují mnohem víc než samotná událost, která je kdysi vytvořila.

A moje odpověď?

Takže…

Bolí Životní mapa?

Ne.

Bolest už většinou dávno existuje.

Životní mapa ji nevytváří, pomáhá ji pochopit.

Pojmenovat, přestat před ní utíkat.

A postupně ji proměnit v něco, co už nemusí řídit váš život.

Možná právě proto mi mnoho klientů po dokončení celého procesu říká jednu větu:

"Kéž bych přišel(a) mnohem dřív."