Na terapii často nechodí ten, kdo má problém

Ten obrázek je možná vtipný. Jenže zároveň až nepříjemně pravdivý.

Protože na terapii velmi často nepřicházejí lidé, kteří problém vytvářejí. Přicházejí ti, kteří jeho následky nesou.

Problém není vždy tam, kde vidíme bolest

Představte si rodinu, kde se rodiče neustále hádají.

Jeden z rodičů křičí.
Druhý se uráží.
Někdo manipuluje.
Někdo utíká.
Někdo mlčí.

A pak se po několika letech objeví dítě s úzkostmi. Nebo dospělý člověk, který se bojí odmítnutí. Nebo žena, která nedokáže říct ne. Nebo muž, který nedokáže mluvit o emocích. A právě oni často skončí v terapeutovně. Ne proto, že byli zdrojem problému. Ale protože jejich nervová soustava nesla důsledky něčeho, co vznikalo jinde.

Největší problém bývá ten, který nevidíme

Člověk, který má problém, ho často nepovažuje za problém.

Křičí? "Já jsem prostě temperamentní."

Manipuluje? "Já jen chci, aby věci fungovaly správně."

Kontroluje druhé? "Já se jen starám."

Ponižuje? "Já jen říkám pravdu."

Utíká od konfliktů? "Já jsem nekonfliktní člověk."

Mozek je mistr sebeobhajoby. Kdybychom totiž jasně viděli vlastní destruktivní chování, museli bychom připustit, že někomu ubližujeme. A to je pro většinu lidí velmi bolestivé. Proto si vytváříme vysvětlení. Taková, která nám umožní dál věřit, že jsme v pořádku.

Oběť problém vidí. Viník často ne.

Člověk, který nese následky, bolest cítí každý den.

Nespí.
Má úzkosti.
Trápí ho vztahy.
Nedůvěřuje lidem.
Má pocit, že není dost dobrý.

Bolest ho nakonec donutí něco změnit. A tak vyhledá pomoc. Paradoxně právě ten, kdo nejvíce trpí, bývá první, kdo na sobě začne pracovat. Ne proto, že je nejvíce rozbitý. Ale proto, že je nejvíce v kontaktu s důsledky.

Děti jsou v tom úplně nevinně

Dítě nedokáže rozlišit:

"Tohle je problém mámy."

"Tohle je problém táty."

"Tohle se mě netýká."

Dítě je jako houba.

Nasává atmosféru.

Nasává napětí.

Nasává strach.

Nasává nevyřčené věci.

A protože miluje své rodiče, udělá něco velmi zvláštního.

Začne věřit, že problém je v něm.

"Kdybych byl hodnější..."

"Kdybych nezlobil..."

"Kdybych měl lepší známky..."

"Kdybych byl jiný..."

Dětský mozek si raději vytvoří pocit vlastní viny, než aby připustil, že lidé, na kterých závisí jeho přežití, nejsou v pořádku.

A právě tady vzniká mnoho budoucích trápení dospělého života.

Proto na terapii často sedí dospělé děti

Ne proto, že by byly slabé. Ne proto, že by byly nemocné. Ne proto, že by selhaly. Sedí tam proto, že kdysi nesly něco, co nést neměly.

Napětí rodičů.
Jejich strachy.
Jejich nevyřešená traumata.
Jejich hádky.
Jejich mlčení.

A po letech si konečně dovolí položit otázku: "Co z toho jsem skutečně já a co jsem si jen nesl/a za druhé?"

Terapie není důkaz slabosti

Je zajímavé, že lidé se často stydí za terapii. Přitom terapie není známkou toho, že jste problém. Často je známkou toho, že jste byli dost dlouho vystaveni problému. Je to obrovský rozdíl. Terapie není o hledání viníka. Není o ukazování prstem. Je o tom, aby člověk přestal nést náklad, který mu nikdy nepatřil.

A co když zjistím, že jsem byl i obětí, i původcem?

To bývá ten nejodvážnější okamžik. Protože většina z nás není jen obětí. A většina z nás není jen viníkem. Jsme lidé, kteří byli někde zraněni. A někdy ze svého zranění zraňovali dál. Právě tam začíná skutečná změna. Ne ve chvíli, kdy ukážeme na druhé. Ale ve chvíli, kdy se dokážeme podívat sami na sebe.

Bez výmluv.
Bez obhajoby.
Bez útoku.

A říct si: "Možná už nechci předávat dál to, co jsem sám dostal."

A možná právě tehdy přestane být nutné, aby na terapii chodily naše děti.

Zvu Vás na terapii s Životní mapou - vaším životním příběhem, kdy se budeme potkávat cca jednou měsíčně po dobu více jak rok. Mapy řeší spoustu věcí, ne zázrakem jednoho sezení, ale soustavnou prací.