O sebeidentifikaci trochu jinak

"Mám pocit, že nevím, kdo jsem."

Tuhle větu slyším často. Od dospělých i od teenagerů. A vždycky ji provází něco mezi smutkem, strachem a touhou to pochopit. Hledání vlastní identity – toho, kým opravdu jsme – je jedno z nejdůležitějších témat v terapiích a taky jedno z nejvíc zamotaných.

Co to vlastně je ta "sebeidentifikace"?

Znamená to, jak sami sebe vnímáme.

Kdo jsme?

Jak se cítíme uvnitř? 

Jaké máme hodnoty, přání, strachy, potřeby?

A taky – co všechno si s sebou neseme z rodiny, ze školy, ze společnosti?

Identita se netýká jen jména, věku nebo toho, co děláme. Je to hlubší. Je to náš vnitřní kompas. Ale co když ho neneseme v ruce? 

Co když ho nemáme nebo je rozbitý? 

Nebo nám ho dokonce drží někdo jiný a určuje směr?

Proč to často nevíme?

Protože nás to nikdo neučil.

Protože už jako děti často slyšíme, co bychom měli cítit, chtít, dělat.

Protože jsme se třeba museli přizpůsobovat, aby nás ostatní měli rádi. Nebo abychom přežili v nepříjemném prostředí.

A tak se stává, že se přizpůsobíme tolik, že už sami nevíme, kdo jsme.

Když tě svět nutí být někým jiným

U adolescentů je tohle úplně běžné. Chtějí zapadnout, ale zároveň cítí, že jsou "nějak jinak". A někdy je to dost bolavé.

Srovnávání, tlak ze školy, očekávání rodičů, přetlak informací z internetu… A do toho se snažit zjistit, co vlastně cítím já?

Hodně mladých lidí zažívá v tomhle období vnitřní chaos. Někteří se ztrácí, jiní si ubližují. Ne proto, že by nechtěli žít – ale protože nevědí, jak žít jako oni sami.

Jak s tím pracujeme ve Životních mapách®

Sebeidentifikace není něco, co "najdeme" přes noc. Ale můžeme si k sobě začít nacházet cestu.

Metoda Životních map® pracuje nejen s tím, co vidíme na povrchu, ale i s tím, co je hluboko v nás. Pomáhá lidem – dětem i dospělým – vnímat, co vlastně cítí, a odkud ty pocity jdou.
Někdy se ukáže, že ten tlak "musím být takový a makový" nejde z nás, ale od rodičů, ze školy, z vnějších očekávání.

A najednou se lidé začínají rozpomínat na sebe.
Začínají si všímat, co jim dělá dobře, co ne, co chtějí, co nechtějí. A to je první krok ke zdravé identitě.

Hledání není slabost. Je to odvaha.

Seberozvoj a terapie je ještě pořád obehnaná zdí, tabu a studem. Mnoho klientů se bojí otevřít někomu dalšímu, což je pochopitelné v dnešním hodně posuzujícím světě.

Nevědět, kdo jsem, není konec světa. Je to začátek cesty.
Je to v pořádku. A pokud máš pocit, že se ztrácíš, nejsi v tom sám.

Nemusíš se definovat podle toho, co říká svět. 

Můžeš se poznat sám. 

Pomalu. 

Opravdově. 

Po svém.