Jak se z hodného dítěte stane vyčerpaný dospělý

"To je ale hodná holčička."

"Ten je tak hodný, s tím nejsou žádné starosti."

Většina rodičů tato slova slyší ráda. Zní jako pochvala. A často jí skutečně jsou. Jenže někdy se za nimi skrývá něco, co dítě stojí mnohem víc, než si dospělí uvědomují. Protože existuje rozdíl mezi dítětem, které je přirozeně laskavé. A dítětem, které se naučilo být hodné proto, aby bylo milované.

Hodnost jako strategie přežití

Každé dítě potřebuje lásku. Potřebuje přijetí. Potřebuje pocit, že je vítané. Že může být samo sebou. Jenže ne všechny děti tento pocit dostanou automaticky. 

Některé velmi brzy pochopí:

• Když budu zlobit, maminka se zlobí.
• Když budu moc hlasitý, tatínek mě odmítne.
• Když budu něco chtít, způsobím problém.
• Když budu mít emoce, někoho zatížím.

A tak se začnou přizpůsobovat. Ne proto, že by byly špatné. Naopak. Protože jsou velmi chytré.

Hodná holka

Hodná holka bývá milá. Pomáhá. Nechce nikoho zklamat. Nechce dělat problémy. 

Často slyší:

"Ty jsi moje zlatíčko."

"Na tebe se můžu spolehnout."

"Ty jsi rozumná."

Jenže uvnitř se postupně učí něco jiného. Učí se, že její potřeby nejsou důležité. Že nejprve musí být spokojení ostatní. A teprve potom možná přijde řada na ni.

Hodný kluk

Hodný kluk bývá ten, který vydrží. Nestěžuje si. Neobtěžuje. Pomáhá. Je silný.

Někdy dokonce slyší:

"Nebuď citlivka."

"Ty to zvládneš."

"Jsi chlap."

A tak se naučí schovávat bolest. Schovávat strach. Schovávat slzy. A po letech už ani neví, co skutečně cítí. Ví jen, co se od něj očekává.

Dítě, které nezlobí, nemusí být spokojené

Tohle bývá pro rodiče překvapivé. Dítě, které nikdy neodporuje. Nikdy se nevzteká. Nikdy nic nechce. Nikdy si nestěžuje. Nemusí být v pohodě. Někdy už jen rezignovalo. Někdy se naučilo, že jeho potřeby stejně nikoho nezajímají. A tak je přestalo ukazovat. Navenek klid a uvnitř velká osamělost.

Když se z hodnosti stane životní styl

Dítě vyroste. A hodnost si vezme s sebou. Jen už jí neříká hodnost. 

Říká jí:

• Zodpovědnost.
• Obětavost.
• Loajalita.
• Spolehlivost.
• Přizpůsobivost.

Na první pohled krásné vlastnosti. Jenže za nimi často stojí člověk, který neumí říct jednu jednoduchou větu: "Ne."

Jak vypadá hodná holka v dospělosti?

Říká ano, když chce říct ne. Přebírá starosti druhých. Má výčitky, když odpočívá. Omlouvá chování lidí, kteří jí ubližují. Bojí se konfliktů. Bojí se odmítnutí. Bojí se, že když přestane dávat, přestane být milovaná. 

A tak dává dál.

A dál.

A dál.

Až jednoho dne zjistí, že je úplně vyčerpaná.

Jak vypadá hodný kluk v dospělosti?

Všechno zvládá. Všechno unese. O všechno se postará. Jen ne o sebe. Neumí si říct o pomoc. Neumí přiznat slabost. Neumí ukázat zranitelnost. Často funguje dlouhé roky. 

A pak přijde okamžik, kdy už nemá sílu. Vyhoření. Úzkosti. Vztahové problémy. Nebo pocit prázdnoty. Protože celý život plnil očekávání druhých. Ale nikdy nezjistil, kdo je on sám.

Největší strach hodných lidí

Není to konflikt. Není to samota. Není to selhání. 

Největší strach bývá: "Co když mě lidé přestanou mít rádi, když přestanu být hodný?"

To je otázka, kterou si mnoho lidí nikdy nevysloví nahlas. Ale celý život podle ní žije.

Hodnost není láska

Láska nevzniká tím, že se vzdáme sami sebe. Nevzniká tím, že budeme neustále zachraňovat ostatní. Nevzniká tím, že budeme potlačovat své potřeby. To není láska. To je obchod. "Budu takový, jakého mě chceš mít, a ty mě za to neopustíš." Jenže skutečná blízkost vzniká až ve chvíli, kdy můžeme být sami sebou. I se svými emocemi. I se svými potřebami. I se svým nesouhlasem.

Co se stane, když hodná holka nebo hodný kluk začnou myslet na sebe?

Často přijde šok. Okolí není nadšené. Lidé, kteří byli zvyklí brát, najednou protestují:

• "Ty ses změnila."
• "Ty už nejsi jako dřív."
• "Co se s tebou stalo?"

Ve skutečnosti se často nestalo nic špatného. Jen člověk přestal žít podle starého programu. Začal slyšet i sám sebe.

Co můžeme objevit v Životní mapě?

Velmi často zjistíme, že naše hodnost není povaha. Je to obranný mechanismus. Strategie, kterou jsme si vytvořili v době, kdy jsme byli malí a potřebovali přežít ve svém prostředí.

V Životní mapě se díváme na to:

• Kdy jsem se naučil být hodný za každou cenu?
• Čeho jsem se bál?
• Co jsem potřeboval získat?
• Komu jsem se přizpůsoboval?
• Jakou cenu za to platím dnes?

Protože cílem není stát se sobeckým člověkem. Cílem je najít rovnováhu. Být laskavý k druhým. Ale nezapomenout při tom na sebe. 

Protože člověk, který celý život rozdává lásku všem okolo, ale nikdy ji nedopřeje sobě, dříve nebo později zjistí, že jeho studna je prázdná. 

A z prázdné studny se velmi těžko dává dál...