Jak poznat, že žiji život svých rodičů?

"Nikdy nebudu jako moje máma."

"Nikdy nebudu jako můj táta."

Kolikrát jsme si to řekli?

A kolikrát jsme se po letech přistihli, že používáme stejné věty?

👉 Stejný tón hlasu.

👉 Stejné reakce.

👉 Stejné strachy.

👉 Stejné vztahy.

👉 Někdy dokonce stejné problémy.

A tehdy člověku hlavou proběhne nepříjemná myšlenka: 👉"Proboha, vždyť jsem úplně stejný."

Jenže většinou nejde o to, že bychom chtěli být jako naši rodiče.

Jde o to, že jsme se od nich naučili, jak vypadá život.

Dítě se neučí posloucháním

Dítě se učí pozorováním.

Můžeme mu stokrát říkat: 👉"Neboj se."

Ale pokud nás celý život vidí bát se, naučí se strach.

Můžeme mu říkat: 👉 "Važ si sám sebe."

Ale pokud se sami neustále shazujeme, naučí se shazovat sebe.

Můžeme mu vysvětlovat, jak má vypadat zdravý vztah.

Ale pokud doma sleduje hádky, ticho, manipulaci nebo odstup, bude právě to považovat za normální.

Děti neposlouchají, jak bychom chtěli žít.

Děti sledují, jak skutečně žijeme.

Nezdědili jsme jen oči a barvu vlasů

Po rodičích si často neneseme jen vzhled.

👉 Neseme si i jejich pohled na svět.

👉 Jejich přesvědčení.

👉 Jejich obavy.

👉 Jejich postoje.

👉 Jejich nevyřčené příběhy.

👉 Někdo vyrůstal v rodině, kde se neustále řešily peníze. A dnes má strach utratit jedinou korunu.

👉 Někdo vyrůstal vedle rodiče, který všem vyhověl. A dnes neumí říct ne.

👉 Někdo vyrůstal vedle člověka, který nikdy neukázal emoce. A dnes je nedokáže projevit ani svým dětem.

Nejvíce přebíráme to, co bylo normální

Ne to, co bylo správné, ale to, co bylo běžné...

• Pokud bylo normální křičet, křik se stane normou.
• Pokud bylo normální mlčet, mlčení se stane normou.
• Pokud bylo normální obětovat se, obětování se stane normou.
• Pokud bylo normální trpět, trpění se stane normou.

A člověk si často ani neuvědomuje, že existuje jiná možnost. Protože ryba také dlouho neví, že žije ve vodě.

Proč opakujeme stejné vztahy?

To bývá jedno z nejbolestivějších poznání.

Mnoho lidí si myslí, že si vybírá partnera svobodně.

Jenže často si vybírá to, co zná. 👉 Ne vědomě. Nevědomě.

Žena, která vyrůstala vedle citově nedostupného otce, může celý život toužit po mužích, kteří jsou nedostupní.

Muž, který vyrůstal vedle kritické matky, může znovu a znovu končit vedle žen, kterým není dost dobrý.

Ne proto, že by chtěli trpět.  Protože jejich nervový systém říká: 👉 "Tohle znám. Tohle je láska."

Rodinné věty, které žijí dál

Každá rodina má své věty.

Někdy vyslovené. Někdy neviditelné...

• "Na nic nejsou peníze."
• "Musíš si všechno odpracovat."
• "Nikomu nevěř."
• "Chlapi nebrečí."
• "Hlavně nevyčnívej."
• "Nejdřív ostatní, pak ty."
• "Život je boj."

Možná jste je nikdy neslyšeli doslova. Ale žijete podle nich. A ani o tom nevíte.

Jak poznám, že nežiji svůj život?

Zkuste si položit několik otázek:

• Když dělám důležitá rozhodnutí, rozhoduji se podle sebe? 👉Nebo podle toho, co by řekli rodiče?
• Mám své vlastní názory? 👉 Nebo jen pokračuji v tom, co jsem převzal?
• Když se podívám na svůj život, je v něm radost? 👉 Nebo hlavně povinnost?
• Žiji tak, jak chci já? 👉 Nebo tak, jak se "má"?

Tyto otázky bývají nepříjemné.

Protože někdy zjistíme, že jsme desítky let plnili scénář, který napsal někdo jiný.

To není vina rodičů

Tohle je důležité. Nejde o hledání viníka. Naši rodiče většinou předávali to, co sami dostali.

A jejich rodiče předávali to, co dostali oni. Každá generace předává dál nejen lásku.

Ale i:

• Odmítnutí.
• Strachy.
• Omezení.
• Nezpracované bolesti.
• Přesvědčení.
• Vzorce chování.
• Návyky.
• Postoje.

Ne proto, že by chtěla ublížit 👉 protože nic jiného neznala.

Největší odvaha

Největší odvaha nespočívá v tom, že budeme rodiče soudit.

Největší odvaha spočívá v tom, že se podíváme na svůj vlastní život.

A řekneme si: 

• Tohle si chci nechat.
• Tohle mi slouží.
• Tohle mi pomáhá.
• A tohle už dál nést nechci.

Právě tady začíná skutečná svoboda. Ne ve chvíli, kdy změníme minulost.

Ale ve chvíli, kdy přestaneme nevědomě opakovat to, co nám předchozí generace předala.

Co můžeme objevit v Životní mapě?

Velmi často nepřicházejí klienti s problémem. Přicházejí s následkem.

Nechápou, proč se jim opakují:

👉 stejné vztahy.

👉 Stejné konflikty.

👉 Stejné strachy.

👉 Stejné životní situace.

A právě Životní mapa pomáhá uvidět souvislosti.

Můžeme se podívat:

• Co jsem převzal od mámy?
• Co jsem převzal od táty?
• Jaké věty mě řídí?
• Jaké vzorce opakuji?
• Kde žiji svůj život a kde život své rodiny?

Protože někdy člověk zjistí něco velmi osvobozujícího. Že nemusí bojovat sám se sebou.

Že jen dlouhé roky kráčel po cestě, kterou vyšlapal někdo před ním.

A že má právo z ní kdykoliv sejít. A začít tvořit vlastní...