Jak na ideální rodičovství a co nedělat?

...aneb když dětem umeteme cestu, nenaučí se po ní chodit

Milujeme je. A právě proto máme někdy potřebu je chránit úplně před vším.

• Před zklamáním.
• Před neúspěchem.
• Před špatnou známkou.
• Před konfliktem.
• Před nespravedlností.
• Před tím, aby se někde necítily nepříjemně.
• A někdy dokonce i před obyčejnou námahou.

Tak jim pomáháme... 

• Připomínáme. 
• Zařizujeme. 
• Nosíme. 
• Kontrolujeme. 
• Omlouváme. 
• Vyjednáváme. 
• Zachraňujeme situace, které by možná vůbec nepotřebovaly naši záchranu.

A všechno to děláme z lásky.

Jenže právě tady může vzniknout jeden z velkých paradoxů dnešního rodičovství:

Čím více dítě chráníme před životem, tím méně ho na život připravujeme!

Dítě nepotřebuje život bez překážek

Zkuste si představit dítě, kterému odmalička odstraňujeme z cesty téměř všechno nepříjemné.

• Zapomnělo úkol? Přivezeme ho.
• Nechce si něco vyřídit? Vyřídíme to za něj.
• Pohádalo se s kamarádem? Zavoláme jeho rodičům.
• Dostalo špatnou známku? Jdeme řešit učitele.
• Nechce se mu někam? Nemusí.
• Bojí se? Raději ho tam neposíláme.
• Něco mu nejde? Pomůžeme tak rychle, že ani nestihne zjistit, jestli by to nakonec zvládlo samo.

Jednotlivě na tom nemusí být nic špatného. Každé dítě někdy potřebuje pomoc, zastání nebo bezpečný přístav.

Problém nastává ve chvíli, kdy se z pomoci stane způsob života.

Dítě potom nedostává příležitost zažít jednu velmi důležitou zkušenost:

"Bylo to těžké. Bál jsem se. Nevěděl jsem, co mám dělat. A přesto jsem to zvládl."

Právě z těchto okamžiků totiž nevyrůstá traumatizované dítě.

Často z nich vyrůstá schopný člověk.

Strach rodiče se snadno stane strachem dítěte

Kolem sebe potkávám mnoho rodičů, kteří se o své děti opravdu bojí.

• Co když spadne?
• Co když se mu budou smát?
• Co když bude nešťastné?
• Co když něco nezvládne?
• Co když udělá chybu?

Jenže dítě se neučí pouze z toho, co mu říkáme. Velmi pozorně sleduje také to, jak se na svět díváme my.

Když před každou jeho zkušeností stojí naše...:

• "Pozor."
• "To nezvládneš."
• "Raději tam nechoď."
• "Já to udělám."
• "Nechej, já to vyřídím."

...může si postupně vytvořit obraz světa jako místa, které je nebezpečné a které samo nezvládne.

A rodičovský strach se pomalu přestěhuje do dítěte.

Nemusí se přitom projevovat tím, že máme doma tiché, bojácné dítě.

Nejistota má mnoho tváří.

Někdy se schová za vztek. Za drzost. Za potřebu všechno řídit. Za odmítání autorit. Za agresivitu. Za "je mi to jedno". Za neustálé hledání viníka venku.

Protože když dítě dlouho nezažívá pocit "dokážu si poradit", těžko si může vytvořit skutečnou vnitřní jistotu.

Ne každá špatná zkušenost je špatná

Tohle bývá pro rodiče možná nejtěžší.

• Dívat se, jak naše dítě něco nezvládlo.
• Jak zapomnělo.
• Jak prohrálo.
• Jak se pohádalo.
• Jak dostalo špatnou známku.
• Jak někomu uvěřilo a zklamalo se.
• Jak udělalo rozhodnutí, před kterým jsme ho varovali.

Máme chuť přiběhnout a opravit svět. Jenže život se neučí z vyprávění.

Život se musí zažít!

• Dítě, které prohraje, může zjistit, že prohra neznamená konec světa.
• Dítě, které něco zapomene, pozná důsledky a příště může převzít větší odpovědnost.
• Dítě, které se pohádá s kamarádem, se může naučit vztah opravit.
• Dítě, kterému něco nejde, může zjistit, že některé věci vyžadují čas a úsilí.
• Dítě, které udělá špatné rozhodnutí, získá zkušenost, kterou mu žádná naše přednáška nenahradí.

Samozřejmě nemluvím o situacích, kdy je dítě skutečně ohrožené. Tam jsme rodiče a máme zasáhnout.

Ale mezi ochranou dítěte před nebezpečím a ochranou dítěte před jakýmkoliv nepohodlím je obrovský rozdíl.

Také jsem si musela dojít jinam

Ani já nepíšu tento článek z pozice matky, která měla od začátku všechno dokonale nastavené.

Naopak.

Sama jsem si prošla obdobím velmi volné, téměř bezhraniční výchovy. U syna jsme vyzkoušeli také individuální vzdělávání. Věřila jsem, že když dítěti vytvoříme dostatek prostoru, respektu a svobody, bude se přirozeně rozvíjet.

Ale časem jsem zjistila, že svoboda bez pevných bodů nemusí dítěti přinášet jistotu.

A začala jsem se vracet k hranicím.

Nebyla to vůbec jednoduchá cesta.

Protože když jste si jednou nastavili, že dítěti chcete dát maximální svobodu, každé nové "ne", každý požadavek a každá hranice ve vás může spustit pochybnost:

• Nejsem příliš přísná?
• Neubližuji mu?
• Neselhávám právě v tom respektujícím rodičovství, které jsem chtěla dělat jinak?

Objevují se pocity viny. Jenže postupně jsem začala vidět něco jiného.

Hranice nemusí dítě svazovat. Hranice mu mohou dát pevnou zem pod nohama.

Nakonec jsme nastoupili i do běžné státní školy.

Ano – se známkami. S klasickou výukou. S povinnostmi. S tím, že ne všechno člověka baví. S tím, že někdy musí něco udělat, i když se mu zrovna nechce.

A právě tam jsem viděla, jak můj syn v mnoha věcech neuvěřitelně vyrostl.

Ne proto, že by státní škola byla jediná správná cesta pro všechny děti.

Ale proto, že on potřeboval některé zkušenosti, které jsem mu doma vytvořit nedokázala.

Potřeboval se potkat se světem, který se nepřizpůsobí pokaždé jemu.

A zjistit, že v něm dokáže fungovat.

Kde vlastně stojíte vedle svého dítěte?

Tohle je otázka, kterou s rodiči otevírám velmi často.

Kde stojíte ve vztahu ke svému dítěti?

1. Jste jeho vzorem?

Dítě ví, že jste dospělý, o kterého se může opřít. Máte hranice. Umíte rozhodnout. Necháte ho zkoušet, chybovat a nést přiměřené důsledky. Nežijete jeho život místo něj, ale jste poblíž, když vás skutečně potřebuje.

2. Nebo jste stahovačem do strachů?

"Pozor, ať nespadneš."

"Tam nelez."

"Tohle raději nedělej."

"Já tam zavolám."

"Já to vyřeším."

"On je ještě malý."

Dítě potom může začít věřit, že svět je příliš nebezpečný a ono příliš slabé.

3. Anebo jste se stali hlavně kamarádem svého dítěte?

Nechcete ho naštvat. Nechcete být "ten zlý". Bojíte se konfliktu, a proto hranice raději posunete. Znovu. A znovu.

Dítě má zdánlivě obrovskou svobodu.

Ale uvnitř může být velmi nejisté.

Protože dítě nepotřebuje mít doma dalšího desetiletého kamaráda v těle dospělého člověka.

Potřebuje rodiče.

Hranice nejsou opakem lásky

Možná jsme v posledních letech začali zaměňovat respekt k dítěti za odstranění všeho nepříjemného.

Jenže respektující rodič nemusí dítěti všechno dovolit.

Může říct:

"Rozumím, že se ti nechce. Přesto to uděláš."

"Chápu, že jsi naštvaný. Ale takhle se mnou mluvit nebudeš."

"Zapomněl sis to? To mě mrzí. Budeš muset zjistit, jak to vyřešíš."

A také:

"Zkus to nejdřív sám. Když nebudeš vědět, jsem tady."

Možná právě tahle poslední věta vystihuje zdravou rodičovskou pomoc nejlépe.

Ne:

"Udělám to za tebe."

Ale:

"Věřím, že to můžeš zvládnout. A když budeš opravdu potřebovat, pomůžu ti."

To je obrovský rozdíl.

Jednou u toho nebudeme

Tohle je možná nejdůležitější důvod, proč dětem nepřipravovat dokonale hladkou cestu.

Jednou totiž nebudeme stát vedle nich.

• Nebudeme telefonovat jejich zaměstnavateli.
• Nebudeme řešit jejich partnera.
• Nebudeme vysvětlovat světu, že "on to tak nemyslel".
• Nebudeme za ně rozhodovat, komu věřit, kdy odejít, kdy zabrat, kdy se ozvat a kdy přiznat chybu.

Naším úkolem proto není vychovat dítě, které nás potřebuje ke každému rozhodnutí.

Naším úkolem je postupně vychovat člověka, který nás potřebovat nebude – ale bude vědět, že se k nám může vrátit.

• Člověka, který někdy spadne a nebude čekat, kdo ho zvedne.
• Který udělá chybu a nebude hledat viníka.
• Který zažije odmítnutí a nerozpadne se.
• Který dokáže říct ne.
• Který dokáže přijmout ne.
• Který pozná svůj strach, ale nenechá ho rozhodovat za sebe.

Protože sebevědomí nevzniká z věty:

"Maminka mě vždycky zachrání."

Vzniká z mnoha malých zkušeností:

"Dokázal jsem to."

A někdy také:

"Nedokázal jsem to. A svět se nezbořil. Zkusím to znovu."

A kde stojíte vy?

Možná máme jako rodiče občas potřebu dívat se hlavně na dítě.

Proč se tak chová?

Proč je nejisté?

Proč se vzteká?

Proč neposlouchá?

Proč se všeho bojí?

Proč potřebuje všechno kontrolovat?

Někdy ale stojí za to otočit pohled také na sebe.

Jakou roli vedle svého dítěte vlastně hraji já?

Jsem pro něj vzorem a pevným bodem?

Jsem rodičem, který ho nevědomky stahuje do vlastních strachů?

Nebo jsem se stal spíš kamarádem, který dítě přijímá, ale už ho příliš nevede?

Právě vztah dítěte k rodičům, jeho vnímání bezpečí, hranic, autority, vlastní hodnoty i způsob, jakým reaguje na svět kolem sebe, můžeme velmi zajímavě vidět také na dětské Životní mapě®.

Někdy totiž nepotřebujeme dítě "opravovat".

Potřebujeme nejdřív pochopit, co vedle něj děláme my.

A možná mu potom místo dokonale zametené cesty můžeme dát něco mnohem cennějšího: důvěru, že po ní dokáže jít samo.