Rodič jako kamarád

Když dítě dostane svobodu, ale nikdo mu nedá kompas

"My mu nic nezakazujeme."

"Chceme, aby se rozhodoval sám."

"Nebudeme ho do ničeho nutit."

"On musí sám vědět, co potřebuje."

"Nechceme používat autoritu."

"Jsme spíš kamarádi."

Zní to moderně, respektujícím způsobem a vlastně docela hezky.

Dokud vám doma nezačne velet osmileté dítě!

Rozhoduje, kdy půjde spát. Co bude jíst. Jestli půjde do školy. Kam pojede rodina na výlet. Jestli se návštěva může zdržet. Co se bude dívat v televizi. Jestli maminka smí odejít. A když se okolní svět náhodou odmítne přizpůsobit, přichází křik, vztek, nadávky, kopání do dveří nebo scéna hodná řeckého dramatu.

A rodiče kolem dítěte našlapují po špičkách.

Hlavně ho nerozzlobit.

Hlavně mu nezpůsobit trauma.

Hlavně respektovat jeho emoce.

Jenže respektovat emoce dítěte neznamená podřídit jeho emocím celou domácnost.

A respektující výchova rozhodně neznamená výchovu bez hranic.

Dítě není malý dospělý

Tohle je podle mě jeden z velkých omylů bezhraniční výchovy.

Dítě dostane právo rozhodovat o věcech, pro které ještě nemá zkušenosti, nadhled ani zralost.

Samozřejmě mu můžeme dát volbu:

"Chceš modré, nebo zelené tričko?"

"Chceš jablko, nebo hrušku?"

"Uděláš úkol před svačinou, nebo po ní?"

Ale otázka:

"Chceš dnes jít do školy?"

je něco úplně jiného.

Jistěže nechce.

Já také někdy nechci pracovat, uklízet, prát, vařit, platit faktury nebo vstávat ráno z postele.

Jenže dospělost není stav, kdy děláme pouze věci, které se nám právě dělat chce.

A právě to se dítě potřebuje postupně naučit.

Dítě potřebuje narazit

Zní to možná drsně.

Ale dítě potřebuje občas narazit na pevné: NE.

Ne proto, abychom mu ukázali svou moc.

Ale proto, aby zjistilo, že svět má hranice.

• "Ne, dnes už další pohádka nebude."
• "Chápu, že se zlobíš. Přesto odcházíme."
• "Můžeš být naštvaný. Nemůžeš mě bít."
• "Můžeš s tím nesouhlasit. Nemůžeš mi nadávat."
• "Dnes se ti nechce do školy. Přesto do ní jdeš."

A teď přijde ta část, kterou spousta rodičů nezvládne.

Dítě se rozčílí.

A rodič začne pochybovat.

• Co když jsem moc přísná?
• Co když mu ubližuji?
• Co když tím narušuji náš vztah?

A tak hranici posune.

Dítě právě získalo velmi cennou informaci:

Když zatlačím dostatečně silně, hranice zmizí.

Příště tedy zatlačí silněji.

Ne proto, že je špatné nebo manipulativní od narození.

Protože se učí. A právě jste ho něco naučili.

A to věřte, že to tak funguje. Naše děti se učí strategie jak na nás. Pokud se desetkrát zeptá jestli může, tak musíte desetkrát odpovědět ne. Ne, že vás prostě ukecá a vy řeknete z potřeby klidu na podesáté ano. Protože dítě zjistí, že když vydrží, vy nevydržíte. Což se děje všude kolem nás. 

"On nás vůbec neposlouchá"

Tuhle větu potom rodiče říkají velmi často.

Jenže otázka zní: Mělo vás to dítě někdy opravdu poslouchat?

Pokud od malička všechno domlouváme, vysvětlujeme, vyjednáváme a necháváme dítěti konečné rozhodnutí, proč by mělo v deseti letech najednou přijmout:

"Teď jsem rozhodl já."

Pro něj je to úplně nový koncept.

Celý život přece fungovalo:

• Nechci.
• Nebudu.
• Nelíbí se mi to.

A dospělý začal vyjednávat. Tak proč by to mělo být dnes jinak?

Příklad z praxe: Rodina chce odejít

Je čas odejít z návštěvy. Maminka říká: "Půjdeme."

Dítě: "Ne."

"Ale už je pozdě."

"NE!"

"Tak ještě pět minut."

Za deset minut: "Teď už opravdu půjdeme."

Křik.

"Tak si ještě dohraj tu hru."

Dalších patnáct minut. Dítě právě dostalo lekci. Ne o respektující výchově.

Dostalo lekci o fungování moci. Máma něco řekne. Já odmítnu. Máma ustoupí.

Takže mámino rozhodnutí vlastně není rozhodnutí.

Je to první nabídka k vyjednávání.

Příklad: "On jí jenom tohle"

Dítě chce každý večer svoje oblíbené jídlo.

Rodič uvaří něco jiného. "Fuj! To jíst nebudu!"

A za deset minut už připravuje druhou večeři.

Protože přece nemůže nechat dítě hladové.

Za několik let rodič zoufale vysvětluje: "On nám vůbec nic nejí."

Možná. Ale zároveň se mohl roky učit:

Když odmítnu to, co je, dospělý mi zařídí lepší variantu.

A problém není v jedné večeři.

Problém nastává, když tento princip začne fungovat úplně všude.

Příklad: Dítě určuje náladu celé rodiny

Tohle už je vyšší liga. Rodiče ráno sledují, jak se dítě vyspalo.

Podle jeho nálady se upravuje program.

Sourozenec musí ustoupit, protože "víš, jaký on je".

Tatínek něco neřekne, protože by se dítě rozčílilo.

Maminka něco raději udělá sama, aby nebyla scéna.

Celá rodina se naučila jednu věc: Hlavně nenaštvat dítě.

A dítě? To vypadá jako král.

Ve skutečnosti může být velmi nejisté.

Protože někde hluboko potřebuje cítit: Je tady někdo silnější než moje emoce?

Někdo, kdo se nezhroutí, když křičím?

Někdo, kdo mě zvládne, i když já právě nezvládám sám sebe?

Někdo, kdo ví, kam jdeme, i když já to ještě nevím?

Pokud pokaždé zjistí, že jeho vztek řídí dospělé kolem něj, možná získává moc.

Ale nezískává bezpečí.

Dítě nepotřebuje doma dalšího kamaráda

Kamarádi jsou rovnocenní. Rodič a osmileté dítě nejsou.

Ne v hodnotě člověka. Ale v odpovědnosti.

Za rodinu odpovídá dospělý.

Dítě může mít hlas. Nemusí mít vládu.

Můžeme poslouchat jeho názor. Nemusíme podle něj rozhodnout.

Můžeme respektovat jeho emoce. Nemusíme respektovat každé jeho chování.

Můžeme chápat jeho vztek. Nemusíme mu kvůli němu ustoupit.

A především nemusíme mít strach, že nás dítě chvíli nebude mít rádo.

Protože rodičovství není soutěž popularity.

Co si bezhraniční dítě odnese ven?

A teď přichází problém.

Jednou otevře dveře domova a vstoupí do světa, který vůbec netuší, že vyrůstalo jako střed rodinného vesmíru.

• Paní učitelka má dalších pětadvacet dětí.
• Trenér nebude třicet minut vyjednávat.
• Spolužák mu nepůjčí hračku jen proto, že začne křičet.
• Kamarád si bude chtít hrát něco jiného.
• Později šéf nebude pokaždé respektovat, že se mu dnes nechce.
• Partner nebude chtít celý život ustupovat jeho náladám.

A najednou přichází tvrdý střet. Svět se nepřizpůsobil. Co s tím?

Pokud se dítě doma nenaučilo snášet frustraci, odmítnutí, čekání, povinnost a obyčejné "ne", bude se to muset učit venku.

A svět bývá podstatně méně trpělivý než rodiče.

Za agresivitou může být nejistota

Takové dítě přitom může na první pohled působit velmi sebevědomě.

• Všechno ví.
• Všude bylo.
• Všechno komentuje.
• Dospělým skáče do řeči.
• Odmítá autoritu.
• Při nesouhlasu vybuchuje.
• Musí mít poslední slovo.

Jenže hlasitost není sebevědomí.

Schopnost všechny kolem sebe přeřvat není vnitřní síla.

A potřeba kontrolovat svět může někdy vyrůstat právě z toho, že dítě uvnitř žádnou pevnou strukturu necítí.

Navenek potom působí silně.

Uvnitř může být velmi nejisté.

A potom mu bude třicet

A tady přestává legrace.

Protože z dítěte, kterému celý život okolí ustupovalo, může vyrůst dospělý, který velmi těžce přijímá, že ostatní lidé mají také svoje potřeby.

Partner řekne: "Tohle mi vadí." A on to může slyšet jako útok.

Šéf řekne: "Tohle musíte předělat." A přijde pocit křivdy.

Někdo řekne: "Ne." A místo běžného zklamání přichází vztek, uraženost nebo potřeba druhého potrestat.

Ve vztahu může očekávat, že partner bude pokračovat v práci, kterou předtím dělali rodiče:

• Přizpůsobí se.
• Ustoupí.
• Zařídí.
• Omluví.
• Vydrží výbuch.
• A hlavně nebude nastavovat příliš mnoho hranic.

Jenže partner není maminka.

A svět není dětský pokoj.

Nejkrutější na tom je, že jsme to mysleli dobře

Chtěli jsme vychovat svobodné dítě.

Nechtěli jsme používat příkazy, tresty a autoritářství, které jsme možná sami zažívali.

Chtěli jsme dítě respektovat. To je v pořádku.

Jen jsme někdy cestou zaměnili dvě úplně odlišné věci:

Autoritu za autoritářství.

A protože jsme nechtěli být autoritářští, přestali jsme být autoritou.

Jenže dítě potřebuje rodiče, ke kterému může vzhlížet a o kterého se může opřít.

Ne rodiče, který stojí vedle něj a pokaždé se ptá: "Tak co myslíš, že bychom měli dělat?"

Některá rozhodnutí patří dítěti. Některá děláme společně. A některá prostě musí udělat rodič.

Hranice nejsou trest

Hranice znamená:

"Vidím, že jsi naštvaný. Ale moje rozhodnutí se nemění."

"Rozumím, že to chceš. Dnes to nebude."

"Můžeš se zlobit. Jsem tady."

To je podle mě jedna z nejtěžších rodičovských disciplín:

vydržet emoci dítěte, aniž bychom kvůli ní zrušili hranici.

Nemusíme křičet.

Nemusíme dítě ponižovat.

Nemusíme ho trestat za to, že je naštvané.

Ale nemusíme mu ani ustoupit.

Protože dítě se právě učí něco, co bude potřebovat celý život:

Mohu něco chtít – a nedostat to.

Mohu být naštvaný – a zvládnout to.

Někdo se mnou může nesouhlasit – a pořád mě může mít rád.

Existují pravidla, která se mi nelíbí – a přesto je musím respektovat.

A hlavně:

Nejsem střed světa. A přesto jsem důležitý.

To je obrovský rozdíl.

Rodič má být maják, ne další loďka

Dítě nepotřebuje někoho, kdo bude plout vedle něj a nechá se stejně jako ono házet každou vlnou.

Potřebuje někde vidět pevné světlo.

Někdy bude protestovat.

Někdy vás nebude mít rádo.

Někdy za vámi práskne dveřmi.

A někdy vám možná oznámí, že jste "nejhorší máma na světě".

Přežijete to.

A velmi pravděpodobně i ono.

Protože naším úkolem není vychovat dítě, které bude celé dětství maximálně spokojené.

Naším úkolem je postupně připravovat člověka, který jednou dokáže:

• Fungovat bez nás.
• Bude umět respektovat hranice druhých.
• Unese odmítnutí.
• Zvládne povinnost.
• Dokáže prohrát.
• Dokáže se přizpůsobit.
• A současně si umí nastavit svoje vlastní hranice.

Protože svoboda není život bez hranic.

Skutečná svoboda je umět se pohybovat ve světě, ve kterém hranice existují.

A pokud je dítě nepozná doma od lidí, kteří ho milují, pozná je později od lidí, kterým už bude úplně jedno, jestli se mu to líbí.

Pokud chcete poznat, jakým typem rodiče pro vaše dítě jste, poznáte to na jeho Životní mapě®. 

Objednejte se, nejdříve si nezávazně zavoláme a potom se rozhodnete: Kontakt