Proč se pořád omlouvám, i když jsem nic neudělal/a?

Promiň, můžu se na něco zeptat?

Promiň, že otravuju.

Promiň, já jen…

Promiň, že jsem se ozvala.

Promiň, ale mně tohle není příjemné.

Promiň, dneska nemůžu.

Promiň, že brečím.

Možná jste si toho nikdy nevšimli.

Možná používáte slovo promiň desetkrát denně a připadá vám to úplně normální. Vždyť jste jen slušní. Ohleduplní. Nechcete nikoho obtěžovat.

Jenže někdy se člověk omlouvá i za věci, za které se omlouvat vůbec nemusí.

• Za svůj názor.
• Za otázku.
• Za odmítnutí.
• Za emoci.
• Za to, že něco potřebuje.
• Za to, že potřebuje pomoc.
• Za to, že nemá čas.
• Za to, že je unavený.
• Za to, že s někým nesouhlasí.
• A někdy skoro i za to, že vůbec žije.

Promiň, že jsem tady

Zkuste si jeden jediný den všímat, kolikrát použijete slovo promiň.

• Ne tehdy, když do někoho vrazíte nákupním vozíkem.
• Ne když někomu ublížíte.
• Ne když přijdete o půl hodiny pozdě.

Tam omluva samozřejmě patří.

Všímejte si těch ostatních.

• "Promiň, mohla bych dostat ještě trochu vody?"
• "Promiň, já tomu nerozumím."
• "Promiň, dneska se mi opravdu nechce."
• "Promiň, potřebovala bych od tebe pomoct."
• "Promiň, ale já to vidím jinak."

Za co se v těchto větách vlastně omlouváme?

Za žízeň?

Za to, že něčemu nerozumíme?

Za únavu?

Za vlastní názor?

Nebo za to, že jsme si dovolili na chvíli vstoupit do prostoru někoho druhého a přinést tam sebe?

Když se dítě učí, kolik místa smí zabrat

Malé dítě nepřichází na svět s větou:  "Promiň, že mám potřeby."

Když něco potřebuje, dá to najevo. Když se mu něco nelíbí, poznáte to velmi rychle. Když chce být blízko, natahuje ruce. Když nechce, odtahuje se.

Postupně ale poznává svět kolem sebe.

A hlavně lidi v něm.

Zjišťuje, co se stane, když řekne NE.

• Co se stane, když se zlobí.
• Co se stane, když chce něco jiného než rodič.
• Co se stane, když udělá chybu.
• Co se stane, když je příliš hlučné, pomalé, divoké, citlivé, zvědavé nebo prostě jen jiné, než si dospělý právě představoval.

A podle reakcí svého okolí si postupně skládá odpověď na velmi důležitou otázku:

Můžu být sám sebou a pořád sem patřit?

Nebo musím některé části sebe schovat, aby byl kolem mě klid?

Právě tady bychom museli jít mnohem hlouběji do jednotlivých vývojových období dítěte. Protože není jedno, kdy se něco děje, kdo na dítě reaguje a co přesně si z dané situace odnese.

Ale nám stačí jedna důležitá věc: Dítě se neučí jen z toho, co mu říkáme.

Učí se především z toho, co se stane, když projeví samo sebe.

Hodná holčička. Hodný chlapeček.

• "Nezlob."
• "Nedělej scény."
• "Buď hodná."
• "Neodmlouvej."
• "Tohle se nedělá."
• "Podívej, jak je maminka kvůli tobě smutná."
• "Tak se omluv."

A omluva někdy přijde dřív, než dítě vůbec pochopí, za co se omlouvá.

Neříkám tím, že bychom děti neměli učit omluvit se, pokud někomu ublíží.

Samozřejmě měli.

Jenže je velký rozdíl mezi:

"Udělal jsem něco, čím jsem druhému ublížil, a mrzí mě to."

a

"Někdo je kvůli mně nespokojený, takže jsem asi udělal něco špatně."

To druhé si totiž můžeme odnést hodně daleko. Klidně až do dospělosti.

Hlavně ať se nikdo nezlobí

Pak sedí přede mnou dospělý člověk.

Je mu třicet, čtyřicet nebo šedesát.

A říká:

• "Já neumím říct ne."
• "Když někoho odmítnu, mám výčitky."
• "Pořád přemýšlím, jestli jsem ho neurazila."
• "Když je na mě někdo naštvaný, úplně mě to rozhodí."
• "Radši ustoupím."
• "Nechci dělat problémy."

A velmi často za tím není slabost. Je tam kdysi dávno velmi dobře naučená strategie:

Když bude okolí v pohodě, budu v bezpečí i já.

Takový člověk se naučí neuvěřitelně dobře číst druhé.

Pozná změnu tónu hlasu. Výraz obličeje. Ticho. Odpověď bez smajlíku.

Bouchnutí dveří. Krátké "dobře".

A mozek okamžitě startuje:

• Co jsem udělal?
• Řekl jsem něco špatně?
• Neměl jsem to říkat?
• Neměl jsem radši mlčet?

A někdy přichází automatické: "Promiň."

Ne proto, že udělal něco špatného. Ale protože potřebuje, aby byl vztah zase v bezpečí.

Omluva jako vstupenka zpátky

A tady už se dostáváme k něčemu mnohem hlubšímu.

Nadměrné omlouvání nemusí být jen slovní zlozvyk.

Může být způsobem, jak si člověk hlídá vztahy.

Jak se snaží zabránit odmítnutí.

Jak rychle uklidí vlastní potřebu, aby nepřekážela.

Jak se zmenší, aby druhý nemusel ustoupit ani o centimetr.

• "Promiň, nevadilo by ti…?"
• "Promiň, ale já bych potřebovala…"
• "Promiň, že zase něco řeším."

Všimněte si, co se právě stalo.

Ještě jsme ani nevyslovili svou potřebu — a už se za ni omlouváme.

Jako bychom předem říkali: Vím, že tím, že něco potřebuji, tě obtěžuji.

A pak jednou nevíte, co chcete

Když tohle člověk dělá dlouho, může se stát zvláštní věc.

Přestane jen potlačovat svoje potřeby.

On je postupně přestane poznávat.

• "Kam chceš jít?"
• "Mně je to jedno."
• "Co by sis dala?"
• "Vyber ty."
• "Co chceš dělat o víkendu?"
• "Jak chceš."
• "Je ti tohle příjemné?"
• "Jo, dobrý."

Jenže ono to někdy dobrý není.

Člověk jen tak dlouho sledoval, co potřebují ostatní, až ztratil spojení s tím, co potřebuje on sám.

A potom přichází paradox. Okolí může říkat: "Vždyť ty nikdy nic nechceš."

Ale uvnitř se pomalu hromadí únava, smutek, naštvání nebo pocit, že na člověka nikdo nebere ohled.

Jenže jak má okolí respektovat hranice, které nikdy neukážu?

Omluva a odpovědnost nejsou totéž

Tady bych ale nerada vytvořila opačný extrém.

Zdravé sebevědomí neznamená: "Já se za nic omlouvat nebudu."

Naopak.

Umět se skutečně omluvit je podle mě známka velké vnitřní síly.

Dokázat říct:

• "Tohle jsem přehnala."
• "Tímhle jsem ti ublížila."
• "Měla jsem tě vyslechnout."
• "Udělala jsem chybu."

Bez výmluv. Bez "ale tys taky". Bez převracení viny.

To je odpovědnost.

Jenže stejně důležité je umět poznat situaci, kdy jsem nic špatného neudělala.

Někdo je zklamaný, protože jsem řekla NE. To ještě neznamená, že jsem udělala něco špatně.

Někdo nesouhlasí s mým názorem. To ještě neznamená, že se musím omluvit.

Někdo očekával, že mu pomohu, ale já dnes nemůžu. Jeho nespokojenost není automaticky moje vina.

A tohle bývá pro člověka, který celý život hlídá spokojenost druhých, zatraceně těžké rozlišit.

Zkuste místo "promiň" něco jiného

Nemusíte ode dneška vyhlásit válku slovu promiň. Jen si ho začněte všímat.

A pokaždé si zkuste položit jednoduchou otázku:

Za co se právě omlouvám? 

Udělala jsem něco špatně?

Nebo se omlouvám za to, že mám potřebu, názor, hranici nebo emoci?

Možná zjistíte, že některá "promiň" můžete postupně vyměnit.

Místo: "Promiň, že jdu pozdě." řekněte: "Děkuju, že jsi na mě počkal."

Místo: "Promiň, že otravuju."zkuste: "Máš teď chvíli? Potřebovala bych s tebou něco probrat."

Místo: "Promiň, ale já nechci." může úplně stačit: "Ne, děkuju."

A místo: "Promiň, že brečím." nemusíte říkat vůbec nic. Protože pláč není provinění.

Kolik prostoru si dovolíte zabrat?

Možná tedy není nejdůležitější otázkou: Proč se pořád omlouvám?

Možná je pod ní schovaná jiná:

Proč mám pocit, že potřebuji svolení k tomu, abych byl sám sebou?

• S vlastním názorem.
• S vlastními potřebami.
• S emocemi.
• S hranicemi.
• S chybami.
• I s tím, že někdy někoho zklamu.

Protože dospělost není stav, kdy jsou se mnou všichni spokojení.

A zdravé sebevědomí podle mě nezačíná větou: "Jsem nejlepší."

Začíná mnohem obyčejněji: "Mám právo tady být. Nemusím se za sebe omlouvat."

Jak můžou pomoci Životní mapy se slovem NE?

Možná více, než si myslíte.

Životní mapy nás všeobecně učí poznávat sami sebe. 

Vnímat svoje potřeby, emoce, hranice, strachy i naučené vzorce. Pomáhají nám rozlišit, co skutečně chceme my a co děláme jen proto, že se to od nás očekává.

A právě tady často začíná problém se slovem NE. Protože říct NE není jen otázka odvahy.

Někdy člověk ani neví, čemu vlastně chce říct NE.

Celý život se přizpůsobuje. Vyhoví. Zařídí. Pomůže. Ustoupí. Nechce nikoho zklamat, naštvat nebo ranit. 

A když se ho zeptám:"A co chcete vy?" najednou neví. A nastává dusivé ticho. Najednou si totiž klient uvědomí tu propast, nevědomost sám o sobě.

Životní mapy pomáhají hledat, kde se tohle nastavení vzalo. My lektoři tohle zařazujeme ke třetímu roku života.

NE druhému může být zároveň ANO sobě

• Nechci dnes přijít. 
• Nechci tohle dělat.
• Nevyhovuje mi, jak se mnou mluvíš.
• Tohle už za tebe řešit nebudu.
• Potřebuji čas pro sebe. 
• Tady je moje hranice.

Životní mapy člověka neučí chodit světem a všechny odmítat. Učí ho vnímat sebe natolik, aby dokázal poznat, kdy jeho ANO ještě vychází z něj a kdy už je to ANO ze strachu, povinnosti, pocitu viny nebo potřeby zavděčit se.

A někdy zjistíme ještě něco zajímavějšího.

Že problém není v tom, že neumíme vyslovit slovo NE.

Problém je v tom, že si ho sami sobě nedovolíme.

A právě tam může začít změna.

Jste tím - tou, co neumí říkat ne? Chcete s tím už konečně něco udělat? Zavolej ...