Proč potřebuji potvrzení?

• "Myslíš, že jsem udělala dobře?"
• "Co bys dělal na mém místě?"
• "Myslíš, že mu mám napsat?"
• "Není to ode mě blbý?"
• "Můžu mu tohle říct?"
• "Myslíš, že to zvládnu?"
• "A co když udělám chybu?"

Zeptat se druhého člověka na názor je úplně normální.

Někdy potřebujeme jiný pohled. Zkušenost. Radu. Někoho, kdo vidí situaci zvenčí.

Jenže někdy se neptáme proto, abychom získali další pohled.

Ptáme se proto, abychom získali jistotu. A nejlépe stoprocentní.

Potřebujeme slyšet:

"Ano. Udělej to. Děláš správně."

Teprve potom se nám uleví.

A když nám druhý člověk řekne něco jiného, než jsme chtěli slyšet?

Najednou nevíme vůbec nic.

Rada, nebo povolení?

Představte si jednoduchou situaci.

Dostanete nabídku nové práce.

Máte z ní dobrý pocit. Láká vás. Současně se samozřejmě bojíte.

Tak zavoláte kamarádce.

Potom partnerovi.

Možná mámě.

A ještě kolegyni, která změnila práci minulý rok.

Čtyři lidé. Čtyři názory.

A teď? Jste moudřejší?

Možná.

Nebo máte v hlavě ještě větší zmatek.

Jeden říká: "Jdi do toho!"

Druhý: "Já bych teď práci určitě neměnil."

Třetí: "A co když tě ve zkušebce vyhodí?"

Čtvrtý: "Taková příležitost už nemusí přijít."

A vy sedíte doma a říkáte: "Já fakt nevím, co mám dělat."

Jenže možná jste to na úplném začátku věděli.

Jen jste svému rozhodnutí nevěřili natolik, abyste se o něj mohli opřít.

Když potřebujeme razítko od okolí

Někdy si chodíme pro potvrzení i u úplně obyčejných věcí.

• "Líbí se ti ty šaty?"
• "Myslíš, že si můžu ostříhat vlasy?"
• "Není blbý jít tam sama?"
• "Myslíš, že jsem na něj nebyla moc tvrdá?"
• "Neměla bych se jí radši omluvit?"

Samotná otázka není problém.

Problém poznáme podle toho, co s námi udělá odpověď.

Líbí se mi ty šaty.

Vy řeknete: "Mně teda moc ne."

A já je vrátím.

Chtěla jsem si ostříhat vlasy.

Vy řeknete: "Dlouhé ti sluší víc."

A já nikam nejdu.

Chtěla jsem odmítnout návštěvu, protože jsem unavená.

Máma řekne: "To už se dneska nikdo neumí překonat?"

A já návštěvu přijmu.

Najednou už nerozhoduji já.

Jen sbírám razítka.

Schváleno. Neschváleno. Můžeš. Nemůžeš. Správně. Špatně.

Kde se bere nedůvěra ve vlastní rozhodnutí?

Dítě se nenarodí s pochybností: "Mám na svůj názor vůbec právo?"

Naopak.

Malé dítě bývá ve svých rozhodnutích poměrně jasnozřivé.

• Chci.
• Nechci.
• Líbí.
• Nelíbí.
• Půjdu.
• Nepůjdu.
• Sám!

A potom přichází svět.

• Rodiče.
• Rodina.
• Školka.
• Škola.
• Autority.
• Pravidla.

A dítě postupně zjišťuje, jakou váhu jeho rozhodnutí mají.

Představte si dítě, které něco zkouší. "Ne, takhle ne."

Rozhodne se. "To sis vybral špatně."

Něco si oblékne. "V tomhle přece nemůžeš jít."

Něco nakreslí. "Strom ale není modrý."

Něco udělá po svém. "Proč jsi mě neposlechl?"

Udělá chybu. "Já jsem ti to říkala."

Jedna taková věta dítěti sebevědomí nevezme.

Všichni rodiče někdy něco opravíme, zakážeme, rozhodneme za dítě nebo proneseme větu, kterou bychom nejraději vzali zpátky.

Jenže pokud dítě dlouhodobě dostává zkušenost, že dospělý ví lépe, co má chtít, cítit, vybrat si a udělat, může se postupně naučit velmi jednoduchou věc:

Ostatní vědí lépe než já. A s tím se dá dojít hodně daleko.

"Já jsem ti to říkala."

Zdánlivě nevinná věta. Dítě se rozhodne po svém.

Nevyjde to. A my máme nádhernou příležitost.

Můžeme mu pomoci pochopit, co se stalo.

Co by příště udělalo jinak. Co zjistilo. Co se naučilo.

Nebo můžeme vítězoslavně pronést: "Vidíš? Já jsem ti to říkala."

A co si z toho dítě odnese? Možná poučení.

Ale při opakované zkušenosti také něco jiného:

Když se rozhodnu sám, můžu udělat chybu. Když poslechnu druhého, jsem v bezpečí.

Jenže chyba není důkaz, že neumím rozhodovat.

Chyba je často právě to, na čem se rozhodovat učím.

Pokud dítěti odstraníme každou slepou uličku, možná mu ušetříme pár nepříjemností.

Ale také mu můžeme vzít příležitost zjistit: Když se rozhodnu špatně, svět se nezboří.

Umím to opravit. Umím nést důsledky.

Umím se poučit. A příště se rozhodnu znovu.

A potom je mi čtyřicet

A pořád volám mámě. "Myslíš, že to mám udělat?"

Nebo partnerovi. "Co myslíš ty?"

Nebo kamarádce. "Řekni mi, jestli nejsem blázen."

Někdy se samozřejmě chceme jen poradit.

Ale někdy je za tím pořád ta stejná otázka: Můžu věřit tomu, co si myslím já?

A to už je něco úplně jiného.

Nejhorší není udělat špatné rozhodnutí

Možná vás překvapím. Špatná rozhodnutí budete dělat.

Já také. Vaše děti také. Všichni.

• Vybereme špatného partnera.
• Vezmeme práci, která nám nesedne.
• Koupíme něco, čeho litujeme.
• Někomu uvěříme.
• Něco odmítneme a později si řekneme, že jsme měli souhlasit.
• Někam půjdeme a bude to katastrofa.

Takový je život.

Sebedůvěra neznamená: Vždycky se rozhodnu správně.

Sebedůvěra znamená:

Dokážu se rozhodnout a dokážu unést i to, že moje rozhodnutí někdy správné nebude.

To je obrovský rozdíl.

Protože člověk bez důvěry v sebe nehledá nejlepší možnost.

Často hledá možnost, u které nebude moci být obviněn z chyby.

A tak se ptá všech kolem.

A když rozhodnutí nevyjde? "Vždyť tys říkal, že to mám udělat."

Odpovědnost zůstala někde venku.

Někdy chceme jistotu, která vůbec neexistuje

"A jak poznám, že je to správně?"

Možná nijak.

A tohle je pro některé lidi jedna z nejtěžších odpovědí.

Nikdo vám nedá potvrzení, že vztah, do kterého vstupujete, vydrží dvacet let.

Nikdo vám nezaručí, že změna práce bude dobrá.

Nikdo neví, jestli se za pět let neohlédnete a neřeknete si:

"Tohle bych dnes udělala jinak."

• Můžeme získat informace.
• Zvážit rizika.
• Poradit se.
• Přemýšlet.

Ale nakonec přijde okamžik, kdy už žádná další informace nepomůže.

Musíte se rozhodnout.

A tím zároveň přijmout, že výsledek nemáte úplně pod kontrolou.

Potřebuji pochvalu, abych věděl, že jsem dobrý

Potřeba potvrzení ale nemusí být jen o rozhodování.

Někdy potřebujeme neustálou zpětnou vazbu i na vlastní hodnotu.

Udělám něco dobře. Nikdo nic neřekne.

A místo radosti přichází:"Asi to nebylo dost dobré."

Uvařím. "Chutná ti?"

Napíšu text. "Je to dobrý?"

Dokončím práci. "Byl šéf spokojený?"

Dám něco na sociální sítě. A kontroluji.

Kolik lidí reagovalo? Kolik lajků? Kdo si toho všiml? Kdo ne?

Najednou už nestačí, že já vím, že se mi něco povedlo.

Potřebuji svědka.

Potřebuji pochvalu.

Potřebuji potvrzení zvenčí.

Protože uvnitř ještě nemám dost pevné:

"Vím, co umím. Vím, co jsem udělal. A jsem s tím spokojený."

A pozor – pochvala sama o sobě není špatně

Pochvala je příjemná.

Uznání potřebujeme.

Děti ho potřebují.

Dospělí ho potřebují.

Ve vztahu chceme vědět, že si nás druhý všímá.

V práci chceme zpětnou vazbu.

Není cílem stát se člověkem, který prohlásí:

"Nikoho nepotřebuju a je mi úplně jedno, co si kdo myslí."

To není zdravá sebedůvěra.

Jsme vztahové bytosti.

Druzí lidé jsou pro nás důležití.

Rozdíl je v tom, jestli je jejich názor informace, nebo rozsudek o mně.

Můžete mi říct: "Mně se to nelíbí."

A já se nad tím zamyslím. Možná něco změním.

Možná ne. Protože vaše:"Mně se to nelíbí" nemusí automaticky znamenat:

"Udělal jsi to špatně."

Zkuste se chvíli neptat

A teď malý pokus.

Až příště budete chtít někomu položit otázku:

"Co myslíš, mám…?" zastavte se.

Nevolejte ještě mámě. Neotevírejte WhatsApp. Neposílejte hlasovku kamarádce.

Nejdřív se zeptejte sami sebe:

"Co bych udělal, kdyby mi teď nikdo nemohl poradit?"

A odpověď si zkuste opravdu vyslechnout.

Neznamená to, že podle ní musíte okamžitě jednat.

Klidně se potom poraďte.

Ale nejdřív potřebujete vědět, co si myslíte vy.

Jinak se váš názor velmi snadno ztratí mezi názory všech ostatních.

A možná zjistíte něco nepříjemného

Že odpověď znáte. Jen se vám nelíbí její důsledky.

• Víte, že už tam nechcete chodit.
• Víte, že vám ten vztah nevyhovuje.
• Víte, že chcete říct NE.
• Víte, že potřebujete něco změnit.
• Víte, že jste naštvaní.
• Víte, že vám něco vadí.

A najednou už nehledáte radu.

Hledáte člověka, který vám řekne: "Máš právo to udělat."

Jenže pokud jste dospělí, tohle povolení vám už nemusí dát máma.

Ani partner. Ani kamarádka. Ani já.

A proč to nejde prostě přestat dělat?

Možná si teď řeknete:

"Dobře. Tak se prostě přestanu pořád ptát ostatních."

A chvíli vám to možná půjde.

Uděláte několik rozhodnutí sami.

Zažijete dobrý pocit.

Řeknete si: "Vidíš? Já to vlastně zvládnu."

Jenže potom přijde rozhodnutí, na kterém vám opravdu záleží.

Konflikt.

Nejistota.

Strach, že uděláte chybu.

A starý mechanismus se ozve znovu.

"Co myslíš?"

"Mám to udělat?"

"Je to správně?"

A jste zpátky.

Ne proto, že jste slabí.

Ale protože jste možná změnili svoje současné chování, zatímco důvod, proč jste kdysi přestali věřit vlastnímu rozhodování, zůstal nedotčený.

Nedůvěra v sebe má svůj příběh

V mé práci se velmi často vracíme do prvních let života.

Právě tam dítě postupně získává zkušenost:

• Můžu věřit tomu, co cítím?
• Můžu něco chtít?
• Můžu se rozhodnout?
• Můžu udělat chybu?
• Můžu nesouhlasit?
• A zůstanu přesto přijímaný?

U někoho se právě v období přibližně od jednoho do šesti let začnou skládat zkušenosti, které se později mohou projevit jako nejistota, potřeba souhlasu okolí nebo nedůvěra ve vlastní rozhodnutí.

Neznamená to, že za každou dnešní pochybností stojí jedna konkrétní věta rodiče nebo jediná událost z dětství.

Často je to mnohem složitější skládačka.

Potřebujeme hledat souvislosti.

Když chci přestat potřebovat razítko od ostatních

Při práci s Životními mapami® se nedíváme jen na dnešní:

• "Neumím se rozhodnout."
• "Potřebuji pochvalu."
• "Pořád se ptám ostatních."
• "Nevěřím si."

Hledáme, kde se tento způsob fungování začal skládat a proč byl tehdy potřeba.

Protože dnešní problém může být jen viditelným koncem mnohem staršího příběhu.

A když začnete rozumět tomu, kde se vaše nedůvěra v sebe vzala, můžete postupně začít stavět něco jiného.

Ne člověka, který nikdy nepochybuje.

Ne člověka, který nikoho neposlouchá.

Ale člověka, který si dokáže vyslechnout deset názorů a přesto nakonec říct:

"Děkuju. A teď se rozhodnu já."

Protože možná nejde o to naučit se vždycky rozhodnout správně.

Možná jde o něco mnohem důležitějšího.

Začít věřit, že i když se někdy rozhodnu špatně, dokážu se sebou zůstat, nést následky, poučit se – a rozhodovat znovu.

Bez razítka. Bez povolení.

A bez toho, aby mi někdo jiný musel potvrdit, že svůj vlastní život žiju správně.