Proč mě kritika úplně rozseká?

• "Tohle se ti moc nepovedlo."
• "Já bych to udělala jinak."
• "Myslím, že jsi to přehnala."
• "To jídlo je nějaké přesolené."
• "Mohl ses víc snažit."
• "Čekal jsem od tebe něco jiného."

Šest obyčejných vět. Někdo nad nimi mávne rukou.

Jiný se zamyslí, jestli na nich není něco pravdy.

A další?

Ten se sesype. Navenek možná ne.

Možná se usměje. Přikývne. Řekne: "Jo, máš pravdu."

Ale uvnitř? Tam právě začal pořádný chaos.

• Zase jsem to pokazila.
• Jsem neschopná.
• Věděla jsem, že na to nemám.
• Co si o mně teď myslí?
• Určitě jsem ho zklamala.

A jedna jediná poznámka vám dokáže zkazit celý den.

Někdy i několik dalších.

Proč nás dokáže názor druhého člověka zasáhnout mnohem víc, než odpovídá samotné situaci?

Když z jedné chyby udělám celého člověka

Představte si, že jste v práci připravili prezentaci.

Strávili jste nad ní několik hodin.

Dali jste si záležet.

A potom přijde nadřízený a řekne: "Tady bych ještě upravil ten závěr."

To je všechno. Jedna připomínka.

Jenže vy neslyšíte: Uprav závěr.

Vy slyšíte: "Celé je to špatně."

A hned za tím: "Jsem špatná."

Všimli jste si toho skoku?

Od jedné konkrétní věci k hodnocení celé vlastní osoby.

Z: "Tohle jsem neudělala úplně dobře."

se stane: "Já nejsem dost dobrá."

A právě tady se často skrývá důvod, proč je pro některé lidi kritika tak bolestivá.

Nehodnotí se totiž jen jejich práce. V jejich očích se hodnotí oni sami.

"Já vím, že jsem přecitlivělá."

Tohle slýchám poměrně často.

• "Já vím, že to moc řeším."
• "Vím, že si všechno beru osobně."
• "Vím, že bych nad tím měla mávnout rukou."
• "Ale já prostě nemůžu."

A víte co? Možná vůbec nejde o to, že jste přecitlivělí.

Možná jen některé věty dopadají na místa, která jsou ve vás už dávno bolavá.

Představte si, že máte na ruce modřinu. Někdo se vás lehce dotkne.

A vy ucuknete. Člověk vedle vás nechápe proč. Vždyť se vás sotva dotkl.

Jenže on neví, že právě sáhl na bolavé místo.

A podobně to někdy funguje i s kritikou.

Někdo pronese větu, která by vás za jiných okolností nechala klidnými.

Jenže ona se dotkne něčeho, co si o sobě už dlouho myslíte.

• "Nejsem dost dobrá."
• "Všechno kazím."
• "Nikdy nic neudělám správně."

A najednou neřešíte jen dnešní poznámku. Řešíte mnohem starší bolest.

Když dítě slyší, co všechno dělá špatně

Dítě se učí poznávat samo sebe také prostřednictvím reakcí lidí kolem něj.

• Zkouší.
• Objevuje.
• Chybuje.
• Učí se.

A potřebuje při tom nejen vedení, ale také zkušenost, že chyba není konec světa.

Jenže představte si dítě, které opakovaně slýchá:

• "Ty jsi ale nešika."
• "Zase jsi to pokazil."
• "Podívej se na sestru, ta to zvládne."
• "Ty nikdy neposloucháš."
• "Tohle už bys měl dávno umět."
• "S tebou je pořád nějaký problém."

Někdy rodiče podobné věty vypustí v únavě nebo vzteku.

Někdy si ani neuvědomují, jak mohou na dítě působit.

A někdy se takto doma komunikuje celé roky.

Dítě přitom nemusí umět rozlišit: "Udělala jsem chybu."

od: "Jsem chyba."

Pokud se opakovaně setkává především s hodnocením, srovnáváním nebo odmítáním, může si postupně vytvořit velmi nepříjemný obraz sebe sama.

A potom stačí, aby mu v dospělosti někdo řekl: "Tohle se ti nepovedlo."

A on v tom znovu uslyší: "Ty se nikdy nepovedeš."

Ale co když mě doma pořád chválili?

I to je zajímavá otázka.

Protože nejistota nemusí vznikat jen tam, kde se kritizuje.

Někdy vyrůstáme v prostředí, kde je pochvaly opravdu hodně.

• "Ty jsi naše šikulka."
• "Ty jsi nejlepší."
• "Ty máš samé jedničky."
• "Ty nám děláš radost."
• "Ty nás nikdy nezklameš."

Na první pohled krásné.

Jenže záleží na tom, za co dítě uznání dostává a co se děje, když se mu něco nepovede.

Pokud je dítě oceňované především za výkon, výsledky, poslušnost nebo úspěch, může si odnést zvláštní přesvědčení:

Když se mi daří, jsem dost dobrý.

• A co když se mi nedaří?
• Co když dostanu trojku?
• Co když prohraju?
• Co když udělám chybu?
• Co když někoho zklamu?

Najednou se může objevit strach, že moje hodnota klesla.

A tak se začnu snažit ještě víc.

• Být dokonalejší.
• Úspěšnější.
• Pracovitější.
• Bezchybný.

Jenže člověk nemůže být bezchybný. A pokud na tom stojí jeho sebehodnota, každá kritika představuje nebezpečí.

"Já nesnesu, když mi někdo něco vytkne."

Někdy se bolest z kritiky neprojevuje pláčem nebo smutkem.

Někdy se projeví vztekem.

Pořádným.

Partner řekne: "Mohl bys po sobě uklidit tu kuchyň?"

A vy okamžitě vystartujete: "Takže já tady zase nic nedělám?!"

"Ty vidíš jenom to špatný!" "A co všechno dělám dobře, toho si nevšimneš?!"

Přitom partner možná vůbec neřekl, že nic neděláte.

Jen vás požádal o úklid kuchyně. Ale vy jste v jeho větě slyšeli útok na svoji hodnotu.

A tak se začnete bránit. Někdy velmi tvrdě.

Protože pokud kritiku vnímám jako útok, moje reakce může být obrana.

A obrana někdy vypadá jako protiútok.

Ticho může být také obrana

• Jiný člověk nekřičí.
• Neodmlouvá.
• Nehádá se.
• Jen ztichne.
• Stáhne se.
• Přestane komunikovat.

A v hlavě mu běží: 

• Neměl jsem nic říkat.
• Zase jsem to pokazil.
• Radši už nebudu nic dělat.
• Příště se do ničeho pouštět nebudu.

Možná to znáte.

Někdo vám vytkne drobnost a vy máte chuť se vším skončit.

• Přestat malovat.
• Přestat zpívat.
• Přestat psát.
• Přestat mluvit před lidmi.
• Přestat zkoušet nové věci.

Protože když nic neudělám, nemůžu nic pokazit.

A když nic nepokazím, nikdo mě nebude kritizovat.

Jenže za jakou cenu?

Když se budu celý život vyhýbat chybám, začnu se postupně vyhýbat i samotnému životu.

Kritika není vždycky útok

A teď důležitá věc.

• Ne každá kritika je špatná.
• Ne každý člověk, který s vámi nesouhlasí, vám chce ublížit.
• Ne každá připomínka znamená odmítnutí.
• Někdy nám druzí opravdu pomáhají něco zlepšit.
• Někdy upozorní na chybu, kterou sami nevidíme.
• Někdy nám nastaví zrcadlo.
• A někdy mají pravdu, i když se nám to vůbec nelíbí.

Rozdíl je v tom, zda druhý člověk hodnotí konkrétní chování, nebo útočí na naši osobu.

"Mrzelo mě, že jsi přišla pozdě a nedala vědět." To je konkrétní zpětná vazba.

"Na tebe se nikdy nedá spolehnout. Jsi úplně neschopná." To už je něco jiného.

A přestože se můžeme učit lépe zvládat kritiku, nemusíme přijímat ponižování, výsměch nebo urážky.

Umět přijmout kritiku neznamená nechat si všechno líbit.

A co když má pravdu?

Tohle bývá pro některé lidi úplně nejtěžší.

Připustit: "Ano. Tohle jsem opravdu pokazila."

• Bez zhroucení.
• Bez výmluv.
• Bez obviňování ostatních.
• Bez potřeby okamžitě dokazovat, že jsem jinak skvělý člověk.

Protože chyba není rozsudek. Je to informace.

Něco jsem přehlédla. Něco jsem nezvládla. Něco jsem mohla udělat jinak.

A co teď?

• Můžu to napravit?
• Můžu se omluvit?
• Můžu se něco naučit?
• Můžu to příště zkusit jinak?

To je přece mnohem užitečnější než strávit tři dny přemýšlením, jestli jsem úplně k ničemu.

"A co si o mně teď budou myslet?"

Někdy nás ale netrápí ani samotná chyba.

Trápí nás představa, co si o nás kvůli ní pomyslí ostatní.

• Že jsme hloupí.
• Neschopní.
• Trapní.
• Nedostateční.
• Že jsme ztratili jejich respekt.
• Že nás přestanou mít rádi.

A tak se snažíme vytvořit dokonalý obraz sebe sama.

• V práci.
• Ve vztazích.
• Před rodinou.
• Na sociálních sítích.

Jenže čím víc potřebujeme vypadat dokonale, tím větší strach máme z každé drobné nedokonalosti.

A potom se náš život může začít točit kolem jediné otázky: "Jak mě vidí ostatní?"

Místo mnohem důležitější: "Jak se vidím já?"

Zkuste se na kritiku podívat jinak

Až vám příště někdo něco vytkne, zkuste neodpovídat okamžitě.

Dejte si chvíli.

A položte si několik otázek.

Co mi ten člověk skutečně řekl?

Ne co jsem v tom slyšel/slyšela.

Ne co si myslím, že tím chtěl říct.

Ale co opravdu zaznělo?

Kritizuje moje konkrétní chování, nebo mě jako člověka?

Je na jeho slovech něco pravdy?

A pokud ano, co s tím můžu udělat?

Možná zjistíte, že jste opravdu udělali chybu.

Dobře. Tak ji opravte. Možná zjistíte, že s kritikou nesouhlasíte.

Můžete říct:

"Rozumím, že to vidíš jinak. Já to tak nevnímám."

A možná zjistíte, že vás poznámka zasáhla mnohem silněji, než jste čekali.

Potom stojí za to položit si ještě jednu otázku: "Proč mě právě tahle věta tolik bolí?"

Kde se vzal pocit, že nejsem dost dobrý?

V mé práci s klienty se často vracíme do raného dětství.

Přibližně do období mezi prvním a šestým rokem života, kdy dítě postupně objevuje vlastní osobnost, učí se samostatnosti, získává zkušenosti s přijetím a poznává své místo mezi ostatními.

Právě tehdy mohou vznikat první přesvědčení o sobě samém.

• Jsem šikovný?
• Jsem přijímaný?
• Můžu dělat chyby?
• Můžu být jiný než ostatní?
• Můžu něco nezvládnout a přesto být dost dobrý?

Někdo si odnese zkušenost, že chyba je příležitost učit se.

Jiný, že chyba znamená ostudu.

Další, že musí být nejlepší, aby si zasloužil pozornost.

A někdo, že je bezpečnější nic nezkoušet, než riskovat neúspěch.

Nejde vždy o jedinou událost nebo konkrétní větu rodiče. Naši citlivost na kritiku ovlivňují také pozdější zkušenosti, vztahy a prostředí, ve kterém žijeme.

Ale někdy právě v dětství najdeme důležité souvislosti, které nám pomohou pochopit dnešní reakce.

Když nechci jen přežít další kritiku

Při práci s Životními mapami® se nedíváme pouze na to, že vás dnes kritika rozhodí.

Zajímá nás také, co se za touto reakcí může skrývat.

Kde jste začali pochybovat o své hodnotě.

Kdy jste získali pocit, že nesmíte chybovat.

Proč potřebujete být dokonalí.

Proč vás nesouhlas druhého člověka tolik ohrožuje.

A proč někdy jediná poznámka dokáže vyvolat emoce, které jako by vůbec nepatřily k dnešní situaci.

Společně hledáme souvislosti mezi tím, co prožíváte dnes, a zkušenostmi, které vás v životě formovaly.

Protože někdy nepotřebujeme jen trénovat, jak lépe reagovat na kritiku.

Potřebujeme také pochopit, proč jsme kdysi uvěřili, že chyba znamená, že nejsme dost dobří.

Moje hodnota nezačíná tam, kde mě ostatní pochválí.

A nekončí tam, kde mě někdo zkritizuje.