Když nevím, co chci. Ale přesně vím, co chtějí ostatní.
"Co bys chtěla ty?"
Ticho.
"Já nevím."
"Tak kdybys mohla úplně cokoliv?"
Další ticho.
"Fakt nevím."
Zvláštní.
Když se ale zeptám: Co potřebují vaše děti?
Odpověď přijde okamžitě.
- Vím, co potřebuje dcera.
- Vím, co trápí syna.
- Vím, co má rád partner.
- Vím, co nesnáší máma.
- Vím, kdy má táta špatnou náladu.
- Vím, co potřebuje šéf.
- Vím, co ode mě očekávají kolegové.
Dokážu velmi přesně číst svět kolem sebe.
Jen když otočím pozornost k sobě, najednou jako by nebylo co číst.
Co chci já? Nevím.
"Mně je to vlastně jedno."
Kam pojedeme?
"Mně je to jedno."
Co si dáme k večeři?
"Cokoliv."
Co bys chtěla k narozeninám?
"Nic nepotřebuju."
Co bys chtěla dělat o víkendu?
"Jak chcete."
Co bys ve svém životě změnila?
"Nevím."
Na první pohled může takový člověk působit velmi nenáročně.
Pohodář.
Přizpůsobivý člověk.
Někdo, s kým se dobře žije.
Jenže někdy za větou "mně je to jedno" není svoboda.
Je tam prázdné místo.
Místo, kde by mělo být:
- Já chci.
- Já nechci.
- Mně se líbí.
- Mně se nelíbí.
- Tohle potřebuji.
- Takhle to mám já.
Jak se může člověk ztratit sám sobě?
Většinou ne jednoho úterního odpoledne.
Neprobudíte se ráno a nezjistíte: Tak. Ode dneška nevím, kdo jsem.
Děje se to pomalu.
Po malých kouskách.
Někdy velmi brzy.
Dítě totiž postupně objevuje nejen svět kolem sebe.
Objevuje také sebe v tom světě.
- Co se mi líbí?
- Co nechci?
- Co mě baví?
- Co mi vadí?
- Co dokážu?
- Co chci zkusit?
- Co cítím?
- Co potřebuji?
A samozřejmě zkouší, co se stane, když svoje "já" přinese mezi ostatní.
- "Já nechci."
- "Mně se to nelíbí."
- "Já chci tohle."
- "Já to udělám sám."
- "Ne."
A právě reakce okolí mu pomáhají skládat jednu z nejdůležitějších věcí v životě:
Kdo vlastně jsem?
Pokud je pro moje okolí moje vlastní "já" přijatelné, můžu ho dál poznávat.
Pokud ale opakovaně zjišťuji, že moje potřeby, názory, emoce nebo rozhodnutí přinášejí napětí, odmítnutí, výsměch nebo zklamání, můžu začít dělat něco velmi chytrého.
Začnu víc sledovat vás než sebe.
Nejdřív se podívám, co chcete vy
Možná znáte člověka, který vstoupí do místnosti a během několika minut ví, jaká je nálada.
- Kdo je naštvaný.
- Kdo je unavený.
- Komu se raději vyhnout.
- Koho je potřeba rozveselit.
- Kdo něco potřebuje.
Je to skoro radar.
A ten radar může být neuvěřitelně užitečný.
Jenže problém nastane ve chvíli, kdy je namířený výhradně ven.
- Co chceš ty?
- Jak se cítíš ty?
- Co potřebuješ ty?
- Co ode mě očekáváš?
- Co mám udělat, aby bylo všechno v pořádku?
A zatímco perfektně načítám všechny ostatní, jeden člověk zůstává úplně mimo můj radar.
Já.
Někdy potřebujeme povolení i k obyčejným věcem
- "Myslíš, že si to můžu koupit?"
- "Myslíš, že tam mám zavolat?"
- "Co myslíš, mám tam jet?"
- "Mám si vzít tyhle šaty?"
- "Myslíš, že to zvládnu?"
- "Co bys udělal ty?"
Samozřejmě je normální poradit se s druhým člověkem.
Je normální chtít znát názor partnera, kamarádky nebo někoho zkušenějšího.
Otázkou je, co se stane potom.
Dokážu si vyslechnout váš názor a následně se rozhodnout podle sebe?
Nebo potřebuji, abyste moje rozhodnutí schválili?
Protože to jsou dvě úplně jiné věci.
Rada mi pomáhá přemýšlet.
Povolení mi umožňuje jednat.
A někteří dospělí lidé stále čekají na povolení.
- Od partnera.
- Od rodičů.
- Od kamarádů.
- Od okolí.
- Někdy dokonce od úplně cizích lidí.
A co když se rozhodnu špatně?
Tady bývá další kámen.
Když nevím, co chci, nemusím za svoje rozhodnutí nést plnou odpovědnost.
- "Ty jsi říkal, že tam máme jet."
- "Máma mi poradila, ať tu práci vezmu."
- "Všichni říkali, že je to dobrý nápad."
Jenže když řeknu: Já to chci. najednou jsem na scéně já.
A když to nevyjde?
Bylo to moje rozhodnutí. Moje chyba. Moje zkušenost.
A pro člověka, který se bojí chybovat, může být mnohem bezpečnější nechat rozhodovat ostatní.
Jenže potom se může stát něco zvláštního.
Žijete život složený ze samých rozumných rozhodnutí.
Jen nějak nejsou vaše.
Když se role stanou celým člověkem
- Jsem máma.
- Partnerka.
- Dcera.
- Kolegyně.
- Kamarádka.
- Pečující.
- Ta spolehlivá.
- Ta, která všechno zařídí.
- Ta, které můžete kdykoliv zavolat.
Role jsou důležité. Patří k životu.
Problém nastává ve chvíli, kdy sundám všechny svoje role a nevím, kdo pod nimi zůstal.
Zkuste si představit:
- Děti vás dnes nepotřebují.
- Partner má svůj program.
- Nikdo vám nevolá.
- Nemusíte pracovat.
- Nemusíte nic zařídit.
- Nikdo po vás vůbec nic nechce.
- Máte celý den jen pro sebe.
Co uděláte?
Pro někoho nádherná představa.
Pro jiného skoro děsivá.
"No… asi bych uklidila." Ne. Nemusíte.
"Tak bych vyprala." Ani to nemusíte.
"Uvařila bych něco dětem na zítra." Ani to.
Co byste udělali jen pro sebe?
A najednou může přijít ono známé: "Já vlastně nevím."
Co máš ráda?
Tahle otázka vypadá směšně jednoduše.
Jenže zkuste si ji někdy opravdu položit.
- Ne co je praktické.
- Ne co se líbí rodině.
- Ne co byste měli mít rádi.
- Ne co se od vás očekává.
Co máte rádi vy?
- Jakou hudbu?
- Jaké místo?
- Jaké jídlo?
- Jaké lidi?
- Jaké tempo života?
- Co vám dělá dobře?
- Co vás baví, i když to neumíte?
- Co byste chtěli zkusit, i kdyby to ostatním připadalo úplně zbytečné?
Kdy jste naposledy něco udělali jen proto, že jste měli chuť?
Bez výsledku. Bez výkonu. Bez užitku pro někoho jiného.
Jen proto, že jste chtěli.
"Ale já přece nemůžu dělat jen to, co chci."
Samozřejmě že ne.
Dospělý život není permanentní výlet do cukrárny.
Máme děti. Práci. Povinnosti. Hypotéky.
Nemocné rodiče. Domácnost. Závazky.
A někdy zkrátka děláme věci, které se nám vůbec dělat nechce.
Sebepoznání neznamená: Budu dělat jen to, co se mi zrovna chce.
Znamená:
Budu vědět, kdy dělám něco proto, že jsem se pro to rozhodl, a kdy proto, že jsem úplně zapomněl, že existuje i jiná možnost.
To je obrovský rozdíl.
Když dlouho nežiju svůj život
Člověk může takhle fungovat roky. A docela dobře.
- Má rodinu.
- Práci.
- Dům.
- Povinnosti zvládnuté.
- Kalendář plný.
- Zvenčí možná vůbec nic nechybí.
A přesto jednoho dne přijde zvláštní pocit: Já vlastně nejsem šťastná.
Jenže proč? Vždyť mám všechno.
A potom často přichází ještě výčitka.
- Co mi sakra chybí?
- Měla bych být spokojená.
- Jiní lidé mají mnohem větší problémy.
Jenže spokojenost nevzniká pouze z toho, že je život správně poskládaný zvenčí.
Potřebujeme v něm být také my.
Ne jen naše funkce.
Ne jen to, co poskytujeme ostatním.
My.
A někdy začne tělo křičet dřív než člověk
Někdy dlouho říkáme:
- "V pohodě."
- "Zvládám."
- "Nic mi není."
Jen tělo jako by mělo jiný názor.
- Jsme unavení.
- Podráždění.
- Nemáme chuť vůbec na nic.
- Vadí nám věci, které nám dřív nevadily.
- Nechce se nám mezi lidi.
- Někdy bychom nejraději odjeli někam, kde po nás nebude vůbec nikdo nic chtít.
To ale samo o sobě neříká, proč se tak cítíme. Únava, podrážděnost nebo ztráta chuti mohou mít mnoho příčin a někdy patří i do rukou lékaře.
Ale pokud jsme dlouhodobě poslední člověk, na kterého se ve vlastním životě ptáme, stojí za to podívat se i sem.
Možná nepotřebujeme utéct od svého života.
Možná v něm jen potřebujeme znovu najít místo pro sebe.
Tak začněte úplnou maličkostí
Nemusíte dát výpověď.
Nemusíte se rozvést.
Nemusíte odjet na tři měsíce do Indie hledat sami sebe.
Možná pro začátek úplně stačí začít si několikrát denně pokládat jednu otázku:
Co chci já?
- Ne co udělám.
- Ne co bych měla.
- Ne co je nejrozumnější.
- Ne co chtějí ostatní.
Co chci?
Klidně u úplných drobností.
- Chci čaj, nebo kávu?
- Chci dnes společnost, nebo chvíli sama?
- Chci opravdu jet na tu návštěvu?
- Chci teď mluvit?
- Chci obejmout?
- Chci pomoct?
- Chci tohle oblečení?
- Chci dnes něco dělat, nebo potřebuji hodinu jen sedět?
Možná zjistíte, že odpověď nepřijde hned. To je OK.
Pokud jste svůj vnitřní hlas dlouho neposlouchali, nemůžete čekat, že na první zavolání přiběhne, sedne si před vás a předloží seznam požadavků.
Je potřeba ho začít znovu poslouchat.
A potom přijde těžší část
Začnete si víc všímat sami sebe.
Možná poprvé řeknete NE.
Možná si dovolíte říct, co chcete.
Možná přestanete automaticky ustupovat.
A chvíli to funguje.
Jenže potom přijde únava, konflikt, tlak, známá situace – a jste zpátky.
Znovu řeknete ANO, i když chcete říct NE.
Znovu se přizpůsobíte.
Znovu víte, co potřebují všichni kolem vás, jen ne vy.
Znovu se ztratíte.
A možná se na sebe ještě naštvete:
"Vždyť já už tohle přece vím! Tak proč to zase dělám?"
Protože něco vědět a něco mít skutečně změněné jsou dvě rozdílné věci.
Můžete si přečíst deset knih o hranicích.
Můžete si každý den připomínat, že máte myslet také na sebe.
Můžete si napsat na lednici: "Co chci já?"
To všechno může pomoci.
Jenže pokud řešíte pouze dnešní důsledek, původní příčina zůstává na svém místě.
Protože příčina často neleží v dnešku
To, že se dnes neumíte rozhodnout podle sebe, nevzniklo pravděpodobně včera.
V mé práci se často vracíme mnohem dál – do raného dětství, kdy se postupně skládá přijetí sebe sama, vlastní osobnost, vztah k okolí a způsob, jakým se v něm učíme fungovat.
Tedy do doby, kterou si možná vůbec vědomě nepamatujete.
Do doby dávno před tím, než jste uměli svoje chování pojmenovat.
A už vůbec jste si tehdy nemohli říct:
"Aha, právě se učím potlačovat svoje potřeby, protože takhle je pro mě vztah s okolím bezpečnější."
Dítě takhle nepřemýšlí.
Prostě se přizpůsobí tomu, co funguje.
A co tehdy pomáhalo, si může nést dál.
I když mu je dnes třicet, čtyřicet nebo šedesát let.
Nestačí tedy jen vědět, co dělám. Potřebuji zjistit proč.
Právě proto při práci s Životními mapami® nehledáme pouze to, co vám dnes vadí.
Hledáme, kde se to vzalo.
Kde jste se naučili ustoupit.
Kde jste přestali věřit vlastnímu rozhodnutí.
Kde začalo být důležitější, co potřebují ostatní.
Kde jste se možná poprvé vzdálili sami sobě.
Životní mapa nám může pomoci tyto souvislosti hledat a pojmenovat – ne podle toho, co si myslíte, že by příčinou "mělo být", ale skrze váš vlastní příběh a to, co se v něm postupně skládalo.
Protože pokud stále opravujeme jen to, co je vidět dnes, můžeme se znovu a znovu vracet ke stejnému místu.
Změnit návyk je jedna věc.
Porozumět tomu, proč jsem ho kdysi potřeboval, je věc druhá.
A někdy právě tam začíná skutečný návrat k sobě.
