Možná dřív, než si myslíte!

"Ještě to zvládám."

Jedna z vět, kterou si umíme říkat opravdu dlouho.

• Ještě chodím do práce.
• Ještě se starám o děti.
• Ještě ráno vstanu.
• Ještě se směju s kamarády.
• Ještě funguju.

Tak přece nejsem v takovém stavu, abych potřeboval něčí pomoc.

Jenže otázka možná nezní: "Zvládám ještě fungovat?"

Ale: "Jakou cenu už za to svoje fungování platím?"

Protože člověk dokáže fungovat i ve chvíli, kdy je uvnitř už hodně dlouho mizerně.

Kam až to nechám zajít?

Když něco bolí, přirozeně hledáme úlevu.

A nemusí jít hned o nic dramatického.

• Dám si večer skleničku. Uleví se mi.
• Zapálím si. Na chvíli vypnu.
• Koupím si něco hezkého. Udělám si radost.
• Objednám další balíček. A další a další.
• Přejím se.
• Zalezu k seriálu.
• Celý večer projíždím telefon.
• Pracuju do noci, protože při práci nemusím přemýšlet.
• Potřebuju společnost, protože nechci být sám se sebou.

A někdo sáhne po něčem silnějším.

• Po alkoholu, který na chvíli otupí vnitřní bolest.
• Po drogách, které ho vystřelí z reality, ve které mu není dobře.
• Po čemkoliv, co na pár hodin zařídí, že nemusím cítit to, co cítím.

A pozor.

Neříkám, že každá sklenička vína, cigareta, nákup nebo večer u seriálu znamenají, že máte problém.

Rozdíl je v něčem jiném:

• Potřebuji to, protože si to užívám?
• Nebo proto, že bez toho nechci být chvíli sám se sebou?

To už je úplně jiná otázka.

Berlička totiž neřeší to, kvůli čemu jste po ní sáhli

Představte si, že máte ve střeše díru. Prší vám domů.

Místo opravy střechy postavíte pod díru kýbl. Funguje to.

Takže při dalším dešti přidáte druhý. Pak třetí.

Pak vytíráte podlahu, kupujete větší kýble a jste čím dál lepší v zachytávání vody.

Jenže pořád prší dovnitř. A přesně tak mohou fungovat naše berličky.

Na chvíli pomohou. Jenže příčina zůstává.

• Nevyřešený vztah.
• Dlouhodobá nespokojenost.
• Samota.
• Pocit vlastní nedostatečnosti.
• Vztek, který polykám roky.
• Zranění z dětství.
• Strach.
• Stud.
• Pocit, že nejsem dost dobrý.
• Život, který vlastně vůbec nežiju tak, jak bych chtěl.

A pokud se díra zvětšuje, potřebuju větší kýbl.

To, co mi dříve stačilo jednou týdně, potřebuji častěji.

To, co mi přineslo úlevu na celý večer, zabere jen na hodinu.

Potřebuji víc nakupovat. Víc pít. Víc pracovat. Víc utíkat. Víc se zaměstnávat. Víc scrollovat. Silnější zážitek. Další vztah. Další dávku něčeho, po čem alespoň na chvíli přijde úleva.

Ne proto, že jsem slabý člověk.

Ale protože se snažím stále větší vnitřní díru zalepit něčím, co ji nikdy nemohlo opravit.

A sebeláska? Tu si někdy zkoušíme koupit

"Udělám něco pro sebe."

A domů přijde další krabice.

Nové šaty. Kabelka. Kosmetika. Telefon. Něco do bytu. Další věc, ze které mám chvíli radost.

A zase – na nákupu není nic špatného.

Ale někdy stojí za to podívat se, CO vlastně kupuji.

Opravdu šaty? Nebo pocit, že mám hodnotu?

Opravdu nový telefon? Nebo malou dávku radosti do života, ve kterém jí jinak moc není?

Opravdu potřebuji další věc? Nebo potřebuji na chvíli necítit prázdno?

Protože sebelásku si nekoupíte.

Můžete si koupit krásné šaty pro člověka, kterého máte rádi.

Ale můžete také donekonečna oblékat člověka, kterého uvnitř stále odmítáte.

A to je sakra rozdíl.

"Vždyť to mám pod kontrolou."

Možná ano.

Zatím. Jenže právě slovo "zatím" bývá důležité.

V praxi potkávám lidi, kteří nepřicházejí ve chvíli, kdy problém začal.

Přicházejí často až tehdy, když už něco přestalo fungovat.

• Vztah.
• Spánek.
• Práce.
• Rodina.
• Tělo.
• Nebo oni sami.

A když se potom vracíme zpátky, velmi často zjistíme, že první signály byly přítomné mnohem dříve.

Jen tehdy ještě nebyly dost hlasité.

• Člověk je přehlušil.
• Zatnul zuby.
• Přidal výkon.
• Řekl si, že ostatní toho mají taky hodně.
• Dal si skleničku.
• Odjel na dovolenou.
• Koupil si něco hezkého.
• Začal nový vztah.
• Našel další činnost.

A nějakou dobu zase fungoval.

Jenže fungovat není totéž jako být v pořádku.

Jednou už další náplast nemusí stačit

Tohle je možná nejméně příjemná část celého článku.

Psychická bolest nemusí sama zmizet jen proto, že jsme se naučili ji dobře překrývat.

Dlouhodobý stres a psychické obtíže se mohou postupně zhoršovat a různé formy úniku mohou vytvořit další problém vedle toho původního.

A někdy přijde okamžik, kdy člověk zjistí: Moje dosavadní způsob zvládání už nestačí.

• Nemusí to vypadat filmově.
• Může přijít nespavost.
• Úzkosti až deprese.
• Výbuchy vzteku.
• Naprostá únava.
• Pocit prázdna.
• Panika.
• Neschopnost soustředit se.
• Rozpad vztahu.
• Ztráta chuti do čehokoliv.
• Nebo tělo začne různými způsoby signalizovat, že dlouhodobé přetížení už není bez následků.

A člověk, který roky říkal: "Já to zvládnu." najednou nezvládá vůbec nic.

Neříkám, že se to stane každému.

Říkám, že není nutné čekat, jestli se to stane právě vám.

Kdy je tedy ta správná chvíle?

Možná mnohem dřív, než si myslíte.

Nemusíte čekat na diagnózu. Nemusíte se zhroutit.

Nemusíte být závislí. Nemusíte přijít o vztah.

Nemusíte čekat, až vás vlastní tělo nebo psychika zastaví tak hlasitě, že už je nepůjde ignorovat.

Někdy úplně stačí:

• "Nejsem ve svém životě spokojený."
• "Něco se mi pořád opakuje."
• "Nevím proč, ale není mi dobře."
• "Reaguju způsobem, kterému sám nerozumím."
• "Utíkám od sebe."
• "Už dlouho něco přehlížím, místo abych se na to podíval."
• Nebo prostě: "Takhle už dál nechci."

To je dostatečný důvod.

Nemusíte vědět, co vám je

Tohle slýchám často: "Já vlastně nevím, s čím bych přišel."

Nemusíte to vědět.

Kdybyste přesně věděli, co se děje, odkud to pochází a jak to změnit, možná byste pomoc druhého člověka vůbec nepotřebovali.

Někdy je první krok právě v tom, že společně začneme rozmotávat klubko.

Ne proto, abychom hledali, co je s vámi špatně.

Ale abychom pochopili, co se vám vlastně děje a jak z toho ven.

Z praxe znám jednu důležitou věc

Lidé se často bojí otevřít dveře do míst, která dlouho drželi zavřená.

Protože mají pocit, že za nimi najdou něco strašného.

Jenže za těmi dveřmi mnohdy není monstrum.

Je tam kus jejich vlastního příběhu, který nikdy nedostal prostor být pochopený.

A čím déle před ním utíkáme, tím více energie nás ten útěk stojí.

Proto bych otázku: "Kdy už bych měl vyhledat pomoc?" otočila:

Proč čekat na "už"?

• Proč čekat, až je bolest nesnesitelná?
• Proč čekat, až budete potřebujet stále silnější berličku?
• Proč čekat, až se problém rozlije do vztahu, rodiny, práce nebo zdraví?

Pomoc není až poslední stanice pro člověka, který všechno ostatní nezvládl.

Může být mnohem dřívější odbočkou.

Ve chvíli, kdy si všimnete: Tady se sebou potřebuji něco udělat.

A možná právě ve chvíli, kdy si poprvé položíte otázku: "Neměl bych si s někým promluvit?", už máte odpověď.

Nečekejte nutně na okamžik, kdy nebude jiná možnost.

Protože podle zkušenosti z praxe může být hůř. A není žádná výhra zjistit, jak moc.

A možná právě teď…

Pokud vám během čtení tohoto článku-zamyšlení naskočila husí kůže, zrychlil se vám tep, tělo rozsvítilo svoje varovné kontrolky, chtělo se vám brečet nebo jste jen tiše pokyvovali hlavou: "Tohle jsem přesně já."

Možná je čas začít s tím něco dělat.

Ne až bude hůř.
Ne až to přestane jít zvládat.
Ne až vás zastaví tělo, psychika nebo život sám.

Klidně teď.

Ozvěte se mi. Mám dostatek času na svého klienta, nevyhodím vás do hodiny, ale v klidu vše probereme.

U mě se opravdu můžete potkat sami se sebou. Bez hodnocení, bez nutnosti něco předvádět nebo mít předem jasno v tom, "co vám vlastně je".

V klidném a bezpečném prostředí se společně podíváme na to, co se ve vašem životě děje, co se opakuje, co už nechcete dál nést a kudy by mohla vést cesta ke změně.

Nemusíte čekat, až bude opravdu zle, abyste měli právo něco změnit. A že se toho dá změnit dost! Věřte mi :-)
Iva