Hodný člověk, nebo člověk, který se bojí odmítnutí?

• "Mně to nevadí."
• "Klidně to udělám."
• "Já se přizpůsobím."
• "Hlavně ať není hádka."
• "Nechci nikoho naštvat."
• "To zvládnu."
• "Ne, nic nepotřebuju."

A tak pomáháte.

• Zařizujete.
• Ustupujete.
• Přizpůsobujete se.
• Vyslechnete.
• Přijedete.
• Uděláte.
• Pohlídáte.
• Zařídíte.
• A ještě se u toho usmějete.

Protože jste přece hodný člověk.

Jen mám jednu trochu nepříjemnou otázku: Jste opravdu hodný člověk?

Nebo jste se kdysi naučili, že když budete hodní, ochotní, nekonfliktní a pro ostatní užiteční, budou vás mít lidé rádi? Protože to není totéž.

Laskavost má jednu důležitou vlastnost

Je dobrovolná.

Pomůžu vám, protože vám chci pomoct.

Vyslechnu vás, protože vás chci vyslechnout.

Udělám něco navíc, protože se pro to rozhodnu.

A když dnes nechci nebo nemůžu?

Řeknu ne. Bez tříhodinových výčitek. Bez hledání výmluvy.

Bez potřeby vysvětlit druhému na tři odstavce, proč tentokrát opravdu nemůžu.

A hlavně bez strachu, že když vám jednou nepomohu, přestanete mě mít rádi.

To je podle mě jeden z největších rozdílů mezi laskavostí a zavděčováním.

Laskavý člověk dává. Zavděčující se člověk také dává.

Ale někde hluboko uvnitř za to často něco potřebuje.

• Přijetí.
• Uznání.
• Klid.
• Pocit, že je potřebný.
• Jistotu, že ho neopustíte.
• Někdy stačí jen jedno: Abyste se na něj nezlobili.

Kdy jste zjistili, že "hodný" znamená bezpečný?

Stejně jako u mnoha jiných našich vzorců ani tady nemusíme začínat v dospělosti.

Dítě velmi rychle poznává, jak svět kolem něj funguje.

A také co musí udělat, aby v něm bylo dobře.

Někde může být dítě hlučné, naštvané, divoké, může odporovat, mít jiný názor a přesto cítí:

Pořád mě mají rádi.

Jinde zjistí něco jiného.

Když jsem hodná, maminka je spokojená.

Když nezlobím, tatínek se nezlobí.

Když pomáhám, dostanu pochvalu.

Když neodmlouvám, je doma klid.

Když udělám to, co ode mě očekávají, všechno je v pořádku.

A dítě si samozřejmě neřekne:

Výborně, právě si vytvářím vzorec zavděčování, který budu ve čtyřiceti řešit.

Prostě se přizpůsobí.

Protože dítě potřebuje někam patřit.

Potřebuje přijetí.

Potřebuje vztah.

A především potřebuje svoje nejbližší.

Pokud tedy zjistí, že určitá verze jeho samotného je přijímána snáz, může ji začít používat stále častěji.

A z malé hodné holčičky nebo hodného chlapečka může vyrůst dospělý člověk, kterého mají všichni rádi.

Jen on sám se v tom nějak ztratil.

"Mně je to jedno."

Tohle je jedna z vět, u kterých bych někdy nejraději zmáčkla STOP.

Opravdu je vám to jedno?

Kam půjdete na večeři?

Co budete dělat o víkendu?

Kam pojedete na dovolenou?

Jak strávíte Vánoce?

Kdo zase přijede na návštěvu?

Komu půjčíte peníze?

Jestli budete po práci další dvě hodiny někomu pomáhat?

Opravdu je vám to všechno jedno?

Nebo jste si jen zvykli nejprve zjistit, co chtějí ostatní, a teprve potom hledáte místo, kam byste mohli vmáčknout sebe?

"Kam chceš jet?"

"Mně je to jedno. Vyber ty."

Jenže partner vybere.

A vám se tam vlastně nechce.

Tak jedete.

Protože jste přece řekli, že je vám to jedno.

A cestou jste otrávení.

Na místě jste otrávení.

A večer možná partner slyší:

"Stejně pořád děláme jen to, co chceš ty."

Jenže…

Řekli jste někdy, co chcete vy?

Nejsem konfliktní typ

Další krásná věta.

"Já nemám rád konflikty."

Upřímně – kdo je má rád?

Většina lidí se ráno nevzbudí s myšlenkou:

Dneska bych si mohl dát jednu pořádnou partnerskou hádku.

Jenže vyhnout se zbytečnému konfliktu je něco úplně jiného než bát se jakéhokoliv nesouhlasu.

Zdravý vztah totiž není vztah bez konfliktů.

Jsou v něm dva různí lidé.

Dvě minulosti.

Dvě rodiny.

Dvě představy.

Dvě potřeby.

Dvě hranice.

Dvě momentální nálady.

A někdy prostě chtějí každý něco jiného.

To není porucha vztahu.

To je vztah.

Problém nastává ve chvíli, kdy jeden z nich začne mít pocit:

Abychom spolu byli v pohodě, musím ustoupit já.

A tak ustupuje.

Jednou.

Podruhé.

Posté.

A potom přijde účet

Tohle je část zavděčování, o které se podle mě mluví málo.

Hodný člověk totiž nemusí zůstat hodný navždy.

Protože pokud dlouhé roky dáváte víc, než skutečně chcete dávat, někde se to začne hromadit.

Únava.

Křivda.

Vztek.

Pocit nedocenění.

"Já pro všechny všechno dělám!"

"Nikdo se nikdy nezeptá, co potřebuju já!"

"Všichni mě jen využívají!"

A někdy je to pravda.

Někteří lidé opravdu velmi rádi využijí člověka, který nemá hranice.

Ale někdy je potřeba položit ještě jednu nepříjemnou otázku:

Řekl jsem jim někdy, kde moje hranice jsou?

Protože pokud deset let říkám:

"Jasně."

"V pohodě."

"Udělám."

"Nevadí."

"Já to zvládnu."

okolí může docela oprávněně předpokládat, že je to opravdu v pohodě.

Jenže není.

A jednoho dne bouchne papiňák.

Okolí překvapeně kouká.

A vy nechápete, jak mohou být překvapení.

Vždyť přece musí vidět, co všechno pro ně děláte!

Nemusí.

Protože to, co se odehrává uvnitř vás, ostatní lidé nevidí.

Zavděčování není vždycky laskavé

A teď možná trochu píchnu.

Zavděčování může na první pohled vypadat jako obrovská ohleduplnost vůči ostatním.

Jenže někdy je v něm schovaný i obchod.

Já ti pomůžu.

Já ustoupím.

Já se přizpůsobím.

Já budu ten hodný.

A někde hluboko čekám:

A ty mě za to budeš mít rád.

Možná o tom vůbec nevím.

Možná bych dokonce přísahala, že nic neočekávám.

Dokud druhý člověk neudělá něco, co jsem nečekala.

Nevrátí pomoc.

Nevšimne si mé oběti.

Neocení ji.

Vybere si někoho jiného.

Řekne mi ne.

A najednou to bolí mnohem víc, než by mělo.

Protože jsem nedala jen svůj čas.

Dala jsem ho možná výměnou za pocit vlastní hodnoty.

Když moje hodnota závisí na tom, jestli mě potřebujete

Někteří lidé potřebují být potřební.

Jsou první, komu zavoláte.

Vyřeší problém.

Zařídí nemožné.

Pomohou celé rodině.

Vyslechnou kamarády.

Postarají se o děti.

O partnera.

O rodiče.

O kolegy.

A když najednou nikdo nic nepotřebuje?

Přijde zvláštní prázdno.

Kdo jsem, když nejsem pro nikoho užitečný?

To už není otázka laskavosti.

To je otázka vlastní hodnoty.

Pokud totiž svou hodnotu stavím na tom, co pro druhé dělám, budu potřebovat, aby mě druzí potřebovali.

A možná jim začnu pomáhat dokonce i tehdy, když mě o pomoc vůbec nepožádali.

Protože jejich samostatnost může znamenat moje:

"Už mě nepotřebuješ."

A to může bolet.

Zkuste jedno malé NE

Nemusíte zítra přestat pomáhat celé rodině, vypnout telefon a oznámit všem, že od dnešního dne máte hranice.

To by byl zase druhý extrém.

Začněte mnohem menší věcí.

Až vás někdo příště o něco požádá, neodpovídejte automaticky.

Dejte si pár vteřin.

A zeptejte se sami sebe:

Chci to opravdu udělat?

Mám na to kapacitu?

Nebo říkám ANO jen proto, že se bojím říct NE?

A pokud zjistíte, že nechcete, zkuste někdy obyčejné:

"Dnes ne."

Bez románu.

Bez falešné výmluvy.

Bez dokazování, že máte dostatečně závažný důvod.

A potom sledujte, co se ve vás začne dít.

Možná nepřijde úleva.

Možná přijde strach.

Výčitky.

Potřeba napsat ještě jednu zprávu a všechno vysvětlit.

Nutkání svoje NE vzít zpátky.

A právě to může být velmi zajímavá stopa.

Protože jestli je obyčejné NE pro vaše tělo skoro nebezpečné, možná vůbec neřešíte dnešní odmítnutí.

Možná se ozvalo něco mnohem staršího.

Co když se na mě opravdu naštve?

Ano.

Může.

Když začnete měnit svoje hranice, nemusí být všichni nadšení.

Především ti, kterým staré nastavení vyhovovalo.

Někdo vám možná řekne:

"Ty ses nějak změnila."

"Dřív jsi taková nebyla."

"S tebou už se nedá domluvit."

A někdy je dobré se zastavit právě u věty:

"Dřív jsi taková nebyla."

Možná nebyla.

Možná jste dřív souhlasili, i když jste nechtěli.

Možná jste mlčeli, i když vám něco vadilo.

Možná jste přebírali odpovědnost za všechny kolem sebe.

A teď se učíte něco, co jste se měli naučit už dávno:

Můžu vás mít rád a přesto vám říct ne.

Můžu s vámi nesouhlasit a přesto vás respektovat.

Můžu vám nepomoci a přesto nejsem špatný člověk.

Můžu vás zklamat a přesto mám hodnotu.

A vy se na mě dokonce můžete zlobit.

Nemusím kvůli tomu okamžitě přestat být sám sebou.

Tak jste hodný člověk?

Možná ano.

A to je krásné.

Svět rozhodně nepotřebuje méně laskavých lidí.

Potřebuje ale méně lidí, kteří sami sebe rozdají po kouskách a potom jednoho dne zjistí, že pro ně samotné už nic nezbylo.

Proto si zkuste všimnout:

Dělám to proto, že chci?

Nebo proto, že se bojím, co se stane, když to neudělám?

Protože skutečná laskavost nepotřebuje, abyste kvůli ní zmizeli.

A možná jeden z největších kroků k vlastnímu sebevědomí není naučit se říkat:

"Jsem dost dobrý."

Možná začíná mnohem obyčejněji:

"Nemusím být pro všechny hodný, aby mě mohli mít rádi."

A ještě o krok dál:

"A když mě někdo nebude mít rád jen proto, že jsem řekl NE, možná to není vztah, ve kterém se mám naučit říkat ANO."