Mé dítě se uzavírá nebo zlobí

Dítě nemluví o tom, co ho bolí.
Dítě to žije.

Někdy tichem. Někdy výbuchy vzteku.
Někdy zase chováním, kterému nerozumíme.

Možná:

• se stáhlo do sebe

• je podrážděné, agresivní nebo vzdorovité

• nebo máš pocit, že o něj postupně přicházíš

Za chováním dítěte je vždy nějaký důvod.
Ne chyba. Ne selhání. Ale zpráva.

Většina zpráv v podvědomí zní: "Nevím si rady. Cítím se v nebezpečí. Potřebuji se v tom vyznat. Chci jistoty a cítit se milováno."

Jenže dítě si neumí říct o pomoc a také neumí mnohdy vyjádřit, co se vlastně v něm děje. Je na nás dospělých, abychom mu s tím pomohli. Jenže ani my sami nevíme jak, protože ani my si neumíme říct o pomoc a vyjádřit co se s námi děje.

Hranice věku dětí při sebepoškozování se stále snižuje! Autority jako rodiče, učitele, psychology, výchovné poradce děti neuznávají. Co zkusit někoho jiného mimo školní systém?

Pracuji s dětmi citlivě a bezpečně, bez nátlaku a hodnocení.
Součástí práce je i podpora rodiče.

Děti se u mě cítily vždy dobře a v bezpečí. Kolikrát mi odtajní spoustu věcí a nechtějí to dále ventilovat u těch, kterým už nevěří.

Pokud vás to zavedlo až sem, neváhejte k dalšímu kroku:

👉 Domluvit konzultaci pro dítě / rodiče
👉 Nezávazně zavolat a probrat, co se u vás děje

Překonejte svůj stud a pocity viny. Nebojte se promluvit. Sama jsem maminkou dvou dětí a tyto svíravé a nepříjemné pocity také znám.