Proč je tak těžké říct si o pomoc

Proč je pro nás tak těžké říct:

"Nezvládám to."
"Potřebuju pomoc."

Často to nejsou peníze ani čas.
Je to strach.

Strach, že budeme vypadat slabí.
Neschopní.
Že jsme selhali.

Od malička nás učili být silní.
Nevyčnívat.
Neobtěžovat.
Zvládat.

A tak si zvykneme, že bolest patří do ticha.
Že slzy se polykají.
Že problémy se řeší sami – nebo vůbec.

Jenže uvnitř to někdy křičí.

Když raději otupíme, než abychom cítili

Jsou věci, které sami prostě neutáhneme.
Ne proto, že jsme slabí.
Ale proto, že jsou hluboké.

A tak si pomáháme rychlou náplastí.

Sklenka vína.

Cigareta.

Práce navíc.

Scrollování.

Nekonečné seriály.

Cokoliv, co na chvíli umlčí tlak.

Na pár hodin je klid.
Ale jakmile alkohol vyprchá a nikotin zmizí z krve,
bolest znovu tiše zaklepe na dveře.

Otevřít dveře není slabost

Požádat o pomoc neznamená, že jste selhali.
Znamená to, že jste si konečně přiznali pravdu.

Pravda je někdy nepohodlná.
Ale je léčivá.

V metodě Životních map se nedíváme na vás jako na problém.
Díváme se na příběh, který vás formoval.
Na milníky, které se nenaplnily.
Na místa, kde jste museli být silní dřív, než jste byli připraveni.

Neopravujeme vás.
Pomáháme vám pochopit, co se ve vás děje.
A když pochopíte souvislosti, přestane vás řídit nevědomý vzorec.

Odvaha vypadá jinak, než jsme si mysleli

Skutečná odvaha není zatnout zuby a vydržet.
Skutečná odvaha je říct:
"Takhle už nechci žít."

Je to první krok k tomu,
aby se bolest nemusela dál skrývat za výkon, závislosti nebo ticho.

A někdy stačí jen jeden krok. Jedno rozhodnutí. Jedno setkání.

Jsou věci, které sami prostě neutáhneme. 

Pokud je pro vás jednodušší se napít, zakouřit si nebo se jinak otupit,  je to jen rychlá náplast na hlubokou ránu. 

Jakmile alkohol vyprchá a nikotin zmizí z krve, bolest znovu tiše zaklepe na dveře. 

V tu chvíli máte na výběr: znovu ji přikrýt, nebo jí konečně otevřít a nechat si s ní pomoci. 

Požádat o pomoc není slabost, ale první skutečně odvážný krok.