Co je zavděčování a jak vypadá v praxi

Zavděčování není laskavost.

Není to empatie.

A není to ani dobrota.

Je to strach.

Strach, že když budu sám sebou, přestanu být přijímán.
Strach, že když řeknu ne, přijdu o vztah.
Strach, že když se postavím za sebe, zůstanu sám.

Zavděčování je vzorec, kdy přepisujete sami sebe, své potřeby a hranice, abyste naplnili očekávání druhých. Často vzniká v dětství, kdy jste opakovaně slyšeli nebo cítili, že takoví, jací jste, nestačíte.
Dítě si tehdy neřekne: "Rodič má problém."
Řekne si: "Musím být jiný, abych byl milovaný."

A tak začne výkon.
Poslušnost. Ticho.
Přizpůsobení. Láska se stane podmíněnou.

Jak se zavděčování projevuje v dospělosti

V dospělosti se pak snadno ocitáte v roli "toho hodného".

Souhlasíte, i když nechcete.
Přijímáte práci navíc, i když už nemůžete.
Rušíte své plány, jen abyste nikoho nezklamali.
Říkáte "to je v pohodě", i když to v pohodě není.

Často přemýšlíte, co si o vás ostatní pomyslí, a podle toho se rozhodujete.
Omlouváte se i za věci, za které nemůžete.
Zlehčujete své úspěchy.
Bojíte se nesouhlasit.

Navenek působíte silně a spolehlivě.
Uvnitř roste únava.
Frustrace.
Tichý vztek.
A hlavně pocit, že vás nikdo opravdu nevidí.

Protože neukazujete sebe.
Ukazujete upravenou verzi.

Co se děje uvnitř

Zavděčování je obranná strategie přežití.
Kdysi vám možná pomohla.
Udržela vás ve vztahu.
Zajistila klid doma.
Zabránila konfliktu.

Jenže to, co bylo chytré pro dítě, je vyčerpávající pro dospělého.

Čím víc se přizpůsobujete, tím víc se od sebe vzdalujete.
A čím víc se od sebe vzdalujete, tím víc potřebujete potvrzení zvenčí.

To je začarovaný kruh.

Jak to souvisí s identitou

Z pohledu Životních map je zavděčování známkou narušeného milníku přijetí a identity.

Dítě, které nezažilo bezpodmínečné přijetí, si nevytvoří pevné "já".
Místo toho si vytvoří radar na druhé.

Kdo co chce?
Jak se mám chovat?
Co je bezpečné říct?

Takový člověk je mistr v odhadování atmosféry, ale cizinec sám sobě.

A bez jasného "kdo jsem" nemohou existovat zdravé hranice.
Protože hranice vycházejí z identity.

Co s tím dělat

První krok není naučit se říkat ne.
První krok je pochopit, odkud to pochází.

Na mapě hledáme:

Kdy jste se poprvé naučili, že musíte být jiní?
Komu jste se potřebovali zavděčit?
Čeho jste se tehdy báli?
A co si to dítě o sobě začalo myslet?

Pojmenujeme vzorec.

Jakmile ho uvidíte, přestane být nevědomý.

Pak přichází druhý krok:
Začít malé, bezpečné "ne".
Začít říkat "potřebuji".
Začít snášet nepohodlí, že někdo nemusí být spokojený.

Protože skutečná dospělost není o tom, že vás mají všichni rádi.
Je o tom, že vy stojíte za sebou.

A jedna důležitá věc

Zavděčování není slabost.
Je to důkaz, že jste kdysi velmi silně chtěli být milováni.

Jen je čas přestat si lásku zasluhovat
a začít ji přijímat jako něco,
co nemusíte vykupovat výkonem.

A to je práce, která se nedělá přes noc.
Ale jakmile ji začnete, poprvé v životě se nadechnete za sebe.