Základní trauma nepřijetí v dospělosti

Základní trauma přijetí vzniká velmi brzy, často už kolem prvního roku života. 

Dítě se necítí vyslyšené, viděné, vnímané ani pochopené, a tato raná zkušenost se pak v dospělosti promítá do vztahů i sebepojetí. Pokud přijetí chybí, nabalují se na něj další odmítnutí, ignorace a zraňující situace, které jen prohlubují vnitřní bolest a pocit, že nejsem v pořádku nebo nemám právo být.

V dospělosti se toto trauma může projevovat různě. 

Někdo mluví příliš, nedokáže přestat vysvětlovat a stále má potřebu být slyšen, jiný naopak téměř nemluví a raději se stáhne do ticha. 

Lidé, kteří se necítí vidění, často přitahují pozornost výrazným oblečením, dramatickým chováním nebo neustálým „skákáním před oči“ druhých. 

Ti, kdo se necítili vnímaní, bývají odpojení od svých pocitů, svět vnímají chladně, rozumově a mají potíže rozpoznat, co vlastně cítí a potřebují.

Uzdravování základního traumatu přijetí začíná tím, že si vůbec dovolíme připustit, že se nás týká. Mnoho dospělých své rané zranění zlehčuje nebo popírá, protože „měli přece normální dětství“.

Přesto v sobě nosí hluboký hlad po přijetí, který se projevuje v partnerství, práci i rodičovství. Ze své praxe se setkávám, že tito nepřijatí-zranění lidé přitahují do života podobně nepřijaté-zraněné partnery. Jejich děti jim většinou ještě více zrcadlí jejich bolest a ta je dohání k zoufalství a nepřiměřeným reakcím. 

Přemýšlíte, jestli se vás to také týká? Na rovinu - málokdo se cítí přijatý a tohle nás provází velice potichu celým naším životem. Pojďte nakouknout do vašeho životního příběhu a objevit, kde jste a kde nejste pánem svého života.