Proč zpracovat svá traumata a jak poznat, že je nesu?

Nezpracovaná traumata se často tiše přenášejí z generace na generaci. To, co jsme sami zažili jako bolest, chaos nebo odmítnutí, se může nenápadně objevovat v tom, jak reagujeme na své děti – v přehnané přísnosti, úzkostlivé kontrole, emoční nedostupnosti nebo naopak v neschopnosti nastavovat hranice. 

Když se svým zraněním vědomě věnujeme, dáváme dětem dar: bezpečnější prostředí, ve kterém mohou růst bez zbytečné zátěže našich starých příběhů. Zpracování traumatu není o hledání viníka, ale o převzetí zodpovědnosti za to, jak chceme žít a vychovávat dnes.

Že v sobě nesete traumata, můžete poznat podle opakujících se vzorců, které vám nedávají smysl:

- silné reakce na drobnosti

- výbuchy vzteku

- náhlé stažení

- pocity viny či studu

- vlastně veškeré reakce, které neodpovídají situaci. 

Často se objevuje vnitřní kritický hlas, potíže s důvěrou, strach z opuštění nebo naopak neschopnost být sám. Tělo může reagovat napětím, nespavostí, úzkostí či psychosomatickými obtížemi. Pokud si všímáte, že reagujete jinak, než byste chtěli – zejména vůči dětem či partnerovi – je to silný signál, že stojí za to se svým vnitřním světem začít pracovat.

V tomto můžou pomoci Životní mapy, kde si vstoupíte do dětství a to postupně od 12-ti let po narození. Na této cestě si uvědomíte souvislosti, proč dnes máte opakující se vzorce. Pokud si začnete zpracovávat svá zranění, dáváte svému dítěti ten největší dar - nebude muset táhnout stejné věci jako vy - tzv. přerušíte generační přenos.