1/7 Proč se vracíme do dětství
Dětství jako základna našeho života
Následuje soubor článků, kde popíšu, proč si neseme spousta věcí z dětství a jak se nám to propisuje do dnešního života. První z nich popisuje obecně proč je dětství naše základna a v dalších se budu věnovat několika období našeho dětství a popisovat více do hloubky, co si můžeme načítat, kde se potlačovat a jak si nastavujeme strategie přežití.
Tak jdeme na to. Období dětství je jako základna, na které celý život stavíme.
Představte si vysokou věž z kostek. Pokud je spodní vrstva pevná, může růst do výšky a unese další patra. Pokud je ale základ narušený, po několika patrech se konstrukce začne viklat a dříve nebo později se některá část zhroutí. Stejně to funguje i v lidském životě.
Od narození postupně skládáme jednotlivé vrstvy – chování dospělých kolem nás, zkušenosti, vztahy, způsoby reagování, přesvědčení o sobě i o světě. Většinu z nich si ani neuvědomujeme, protože vznikaly v době, kdy jsme byli dětmi a svět jsme přijímali takový, jaký byl.
Dítě totiž nemá možnost věci analyzovat nebo posuzovat. To, co zažívá, považuje za normální. Pokud se setkává s přijetím, bezpečím a podporou, ukládá si do sebe pocit, že svět je bezpečné místo a že má hodnotu. Pokud ale opakovaně zažívá tlak, odmítnutí, chaos nebo nedostatek pozornosti, začne si vytvářet strategie, jak v takovém prostředí přežít.
Někdo se naučí být hodný a zavděčovat se.
Někdo se stáhne a raději o sobě nedává vědět.
Někdo začne bojovat, aby si vybojoval prostor.
Tyto strategie kdysi dávaly smysl. Pomáhaly dítěti zvládnout situace, které byly nad jeho síly. Problém je, že si je neseme dál – do dospívání, do vztahů, do práce i do rodičovství.
A pak se někdy v dospělosti divíme, proč reagujeme tak silně na zdánlivé drobnosti. Proč nás některé situace zraňují víc, než by bylo "logické". Proč se opakují stejné konflikty ve vztazích, stejné pocity nedostatečnosti nebo stejné vnitřní napětí.
Ve skutečnosti často reaguje ne jen dospělý člověk, ale i dítě, které v nás kdysi něco prožilo a uložilo si to jako pravdu o světě.
Právě proto se v metodě Životních map vědomě vracíme do jednotlivých období dětství. Ne proto, abychom znovu otevírali staré rány nebo hledali viníky, ale abychom pochopili souvislosti.
Zkoumáme, co jsme si tehdy uložili.
Jaké vzorce jsme převzali od rodičů a okolí.
Jaké emoce jsme museli spolknout, protože na ně nebyl prostor.
Jaké potřeby zůstaly potlačené.
Často právě tam objevíme momenty, kdy jsme se začali přepisovat – kdy jsme přestali být sami sebou, abychom se přizpůsobili okolí.
Když tyto souvislosti uvidíme, přestávají být nevědomým programem, který řídí náš život. Můžeme je pochopit, přijmout a postupně přepsat.
A tím vlastně děláme něco velmi důležitého:
dáváme sami sobě novou, pevnější základnu.
Základnu, na které už nestojí jen strategie přežití z dětství, ale vědomé rozhodnutí dospělého člověka, který rozumí svému příběhu – a může ho začít psát jinak.
V dalším článku se "narodíme" a popíšu, co si tam můžete nést.
